A tak už to máme zase za sebou! Svět má každé čtyři roky Olympijské hry a my máme v Kyjově, v mém rodném městě,  Slovácký rok. Jednu z nejkrásnějších a taky nejstarších národopisných slavností u nás. Do oslav Slováckého roku se zapojují všechny obce Kyjovska a sousedního Ždánicka. No zkrátka to byly čtyři dny úžasných tanečních a pěveckých vystoupení a zábavy až do bílého rána, průvodu s krojovanými účastníky (kdo má kroj, zkrátka jde v něm), vína a regionální kuchyně.

„Slovácký rok, velký svátek každé čtyři roky dává radost, štěstí, krásu, muzikanti ladí noty. Pentle vlají, veselo je všude, přijeďte do Kyjova, líbit se vám bude!“

ŽE VÁM NIC FOLKLÓR NIC NEŘÍKÁ

Ráda bych vám ve svém článku ukázala, že jsou věci, na které bychom měli být právem hrdí a měli bychom dodržovat tradice našich předků. Jsem toho názoru, že jejich dodržování a uchovávání je důležité nejen pro naši kulturu, ale i pro nás samostatné.  A věřte mi, že dobrá sklenka moravského vína rozváže jazyk a nohy každému a tak se vaše cesta k folklóru může stát mnohem snazší. 🙂 První ročník Slováckého roku i s proslulou jízdou králů lidé zažili v roce 1921, tehdy pod taktovkou Sokola. Festival přerušila II. světová válka a poválečná léta. Obnovy se dočkal v roce 1956 a od roku 1971 se koná pravidelně jednou za čtyři roky. Letní zahrádky, průchody a městská zákoutí se náhle v Kyjově promění  pro všechny, které chtějí zpívat, tančit nebo jen tak poslouchat na taneční parkety a pódia.

STAVĚNÍ MÁJE

Zahájení Slováckého roku vždy začíná stavěním máje, jež je symbolem slavností. Na konci máje je zelený vršek, který je ozdobený barevnými růžemi, pentlemi a tureckým šátkem.

Malérečky ze Šardic ozdobily náměstí ornamenty. Podle staré tradice použily směs písku a mouky. Aby jim vítr obrazce nerozfoukal, každé dílo pokropily vodou, mouka se přilepila a zaschla. Ornamenty tak na dlažbě nebo asfaltu vydrží i několik týdnů.

Skupina chlapů z nedalekých Bukovan na kyjovském náměstí pomocí tyčí a hlavně propracovaného systému povelů vztyčuje čtyřicetimetrovou máji, kterou přivezli koňským potahem.

Taky bukovanské děti si na ručně taženém dřevěném vozíku přivezly svůj malý máj, který postavily po vzoru dospělých.

„Ej Kyjove, Kyjove, máš ty, co ti druzí ne“. 

PŘEHLÍDKA LIDOVÝCH ODĚVŮ

Z přehlídky lidových oděvů jsem byla totálně nadšená. Byly tu k vidění kroje a oděvy zimní, letní, obřadní, sváteční i pracovní z kyjovského Dolňácka, Vracovska a Ždánska. Schodiště kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje se opravdu úplně rozzářilo krásnými kroji. Moc se mi líbilo, že se tato přehlídka snažila ukázat krojovou rozmanitost  v závislosti na lidovém zvykoslovném kalendáři. Návštěvníci tak mohli vidět, jak se na Moravě oblékalo v době Vánoc, Velikonoc či během dalších důležitých událostí jako jsou letnice (slaví se v květnu a červnu na oslavu probouzené přírody), oslavy konce žní a hody (ty jsou spojené s oslavou světce, kterému byl zasvěcen místní kostel).

A JAK VLASTNĚ KYJOVSKÝ KROJ A KROJE Z DALEKÉHO OKOLÍ VYPADAJÍ?

Možná kyjovský kroj znáte z filmové komedie „Jak básníci přicházejí o iluze“. Ale dovolte mi jej trošku představit v následujících řádcích.

ŽENSKÝ KROJ

Ženský kyjovský kroj miluju. Přijde mi ze všech ženských krojů v České republice nejkrásnější. A vůbec by mi nevadilo ho v minulosti nosit, protože je podle mne velmi sexy. Ženské kanafasky (sukně) jsou krásně červené sahající až po kolena. Pod nimi je mnoho přesahujících spodních suknic (naškrobených spodniček), dole kroužkovaných nebo zoubkovaných. Fěrtoch (zástěra) může být bílá, žlutá nebo černá a je bohatě vyšívaná. Košulka má černobílou stužku kolem krku, na hrudi a kolem rukávů a obléká se na tělo jako první. Rukávce mají dlouhé límce, celé bohatě vyšívané.

Rukávy jsou baňaté s krajkovanými kadrlemi, které jsou vyšívané černě. Další součástí jsou rukávce na límci a koncích rukávů s bohatou oblastní výšivkou. Přes ně se obléká kordula či kordulka (vesta). Kordulka se šije z květovaného hedvábí. Je červeně lemovaná, výstřih má čtverhranný nebo zakulacený. Součástí kroje jsou černé vysoké boty s výšivkou (čižmy), nebo krpce (kožená nízká obuv s dlouhým řemínkem pro upevnění kolem lýtka). Jsou krásně vrápené. Paty a podpatky se vybíjejí žlutými hřebíčky.

Na hlavu patří šátek a to nejčastěji červené barvy. Pod šátkem se nosí zdobený, bohatě vyšívaný čepec. Většinou se však nosí jen čepec bez šátku. Šátky jsou různé, od velkých tureckých po malé, různě barevné šátečky. Vlasy mívají děvčata i vdané ženy spletené v drdol ze dvou lelíků.

MUŽSKÝ KROJ

Mužský kroj se skládá z plátěné košele či košuli (košile). Ta je vyšívaná kolem krku, v určitých oblastech i na koncích rukávů, kde se také objevuje krajka, nebo děrování. Přes ni se obléká kordula (vesta) různé délky. Mnohdy jsou její součástí dlouhé vyšívané pentle. Spodní část kroje tvoří nohavice (kalhoty) s výšivkou, do nichž si svobodní provlékají vyšívaný šátek. Součástí kroje jsou černé vysoké boty, často s výšivkou a klobúk či šmukáč (klobouk). Košile je z bílého plátna, na hrudi s krajkou červeně podšitou, na manžety se kolem zápěstí váže černá tkanice seshora dolů a zase nahoru na mašličku. Košile se prozatím nosí volně přes třaslavice (lněné nebo plátěné nohavice). Muži nosí úzké modré nohavice, vpředu i vzadu šňůrečkované. Mužské kabátce jsou na prsou vypodloženy tzv. punty, což jsou vycpávky napomáhající rozšířenému vzhledu hrudníku. Do puntu se vkládá pestrý šátek. Zástěra je také modrá. Košile má široké a dlouhé rukávy, lemované krajkami. Na koncích rukávů je černé nebo bledě modré, červeně podkládané vyšívání. Ženatí mají vyšívání bílé. Kordula je hedvábná, z různých barev. Je krátká a kolem výstřihu a okraje je lemovaná pentlemi. Součástí kroje i klobouk. Ten je vyroben z černé plsti a zdobí jej barevné mašličky a stužky, které jsou různé barvy pro svobodné a ženaté. Většinou mají barvu stříbrnou, zlatou, červenou a bílou. U svobodných mládenců nesmí chybět za kloboukem „kosárek“, tj. bílé dlouhé kohoutí pero. Je to znak statečnosti! Starší muži kosárek nenosí. Další neodmyslitelnou součástí mužského kroje je řemen vyrobený z kůže. Je bohatě vybíjený a najdete ho na nohavicích, v pase kolem kterého je třikrát obtočený. Cifrování je vyšívání na mužském, ale i ženském kroji. Muži mají cifrování především na gatích (kalhotách). Mladší muži mají toto vyšívání temně modré, starší muži černé. A proč cifrování? Protože se výšivka provádí pomocí cifrovacího stroje. Jinak cifrování je tanec, který předvádí muži a znamená umně tančiti s křížením nebo se tomu taky říkalo hrdě vykračovati či plésti nohama. Muži v zimních obdobích nosí kožuch (kožich). Většinou je hnědý z beraní kůže a s bohatým vyšíváním na prsou. Pod kožuchem se nosí halena a bílý lajbl (vesta, živůtek). Tato krátká vesta je z tmavomodrého vlněného sukna a muži ji nosí na košili. Je zhotovena z flanelu a zdobí ji cifrování. V zimě se nosí černé beranice, což je čepice vyrobená z měkké beránčí kůže. Boty mají hladké holínky.

DĚTSKÝ KROJ

U dětského kroje se moc nerozlišuje kroj chlapců a dívek. Jediný rozdíl mezi nimi je vyšívání, které je u chlapců modré a u děvčátek je růžové.

KROJOVANÝ PRŮVOD – JÁ TOMU ŘÍKÁM „PRŮVOD MORAVSKÉ HRDOSTI“

„Moravské Slovácko je nepřeberná pokladnice těch nejkrásnějších krojů.“

Průvod trval zhruba dvě hodiny a věřte mi, i když bylo obrovské horko, nikdo se nenudil. Naopak se tu nesla velmi přátelská a majestátní energie. Ta atmosféra mě hodně baví – každá obec hrdě předvedla své kroje, cimbálová muzika hrála na povoze a ti nejmenší se vezli na malých vozících. Do průvodu jde zkrátka každý, kdo má kroj. Nikdo nikoho do účasti na průvodu netlačí a je to na všech „krojovaných“ znát.

Po Kyjově se tak prošlo 3000 krojovaných ze 46 obcí někdy i za doprovodu dechové či cimbálové hudby.

LIDOVÝ JARMARK

Jarmark byl opět plný lákadel, chutí, vůní a krásného zboží.

DALI JSME SI POŘÁDNĚ DO BŘUCHA

Slovácko není jen krajem slivovice a folklóru. Na zdejší kuchyni si zkrátka pochutnáte! Musím přiznat, že spoustu dobrot znám spíše z dětství a dlouho jsem  je neměla. A myslím, že dnešní děti některé dobroty vůbec neznají.

Beleše jsou placky, které potřebují vlastně jen trochu mouky a droždí, času, tepla a práce. Dají se opékat na sucho na kamnech nebo na pánvi, ale stejně tak by se daly usmažit. Beleše z kuchyně našich babiček voněly moravským venkovem a starými časy, ale také domácími povidly a mákem. Slovácké patenty jsou sladká a oblíbená specialita.  Je to vlastně placka z bramborového těsta na sucho opečená, plněná mákem a povidly. Po usmažení se placky z obou stran potřou sádlem. Náplň je ze švestkových povidel a máku, smotají se do ruličky a navrch ještě posypou cukrem. Poprvé jsem tuto dobrotu ochutnala na zámku v Miloticích, kde jsem provázela, když mi bylo 17 let. Je to původně pokrm chudých, placky se smažily na sucho na kamnech na plotýnce. Lidé využívali suroviny, které si většinou sami doma vypěstovali.

TANEC A ZPĚV

Řekněme si to na rovinu. Zpívat neumím. 🙂 Naši mě raději nutili hrát na flétnu, abych nevydávala skřeky. Ale to nemění nic na faktu, že ráda poslouchám moravské písničky a ráda se přidám k hlučnému davu zpívajících. Tam se ten můj zpěv alespoň ztratí. A co se týče tance, není nad „kyjovskou skočnou“. A taky se mi hodně líbí „slovácký verbuňk“, což je mužský tanec, složený z předzpěvu a následného samostatného „cifrování“ tanečníků.

HOŘELO SRDÉČKO ANEB LÁSKA VŠELIJAKÁ

Bez lásky bychom tady nebyli. Patří k našim nejdražším klenotům.  Podobám a proměnám lásky se  se věnoval pořad Klenotnice. A musím uznat, že mne úplně chytl za srdíčko. Myslím, že je fajn takto předávat krásu lidové písničky mladým.

VINAŘSKÁ ULIČKA

Co by byla slavnost bez vína? Víno – to jsou zkrátka emoce. Říká se, že nad alkoholem se nedá vyhrát. Jenom Moraváci remizovali.  Jaká jsou tedy moravská vína? Bezesporu originální…

„Kdo víno má a nepije,

kdo hrozny má a nejí je,

kdo ženu má a nelíbá,

kdo zábavě se vyhýbá,

na toho vemte bič a hůl,

to není člověk, to je vůl.“

STREET ART FRČÍ I V KYJOVĚ

Do kyjovské mlékárny jsem jako malá chodila na brigádu a mám na tuto dobu hezké vzpomínky. Přeci jenom šlo o moje první vydělané peníze. Takže mě hodně zaujal tento originální nápad umístit obraz od Lenky Jurečkové na tuto chátrající budovu. Důvodem nebylo zakrýt nevzhledný prostor, žádné „Slunce a seno“ se nekoná, ale prostě jen vytvořit něco zajímavého. Pro Lenku to byla velká výzva vytvořit motiv kyjovských tanečníků na tak velkém prostoru. Obraz tvořila přímo i před zraky diváků a dokončila ho z lešení přímo v areálu kyjovské mlékárny. Moc jsem byla ráda, že jsem mohla vidět autorku při práci v podvečerních hodinách, kdy probíhalo oficiální zahájení slavnosti. Na obraz spotřebovala více než 5 litrů barev.  Barvy musely odolávat i nepříznivému počasí. Město Kyjov dokonce vyhlásilo výtvarnou soutěž na téma Slovácký rok, do které se zapojily školy z regionu. Odborná komise vybrala 15 prací žáků, kteří překreslili svá díla na stejný materiál. A tak vznikla opravdu krásná venkovská galerie.

TA KYJOVSKÁ BRÁNA, PĚKNĚ MALOVANÁ

Součástí Slováckého roku byla i malířská dílna před budovou gymnázia.

NEPLECHOV

Dětem patří a bude patřit svět a taky patřil náš kyjovský park. Za tento nápad dávám palec nahoru. Myslím, že si to letos děcka užila více než minulé ročníky. V parku byla spousta stanovišť zábavy, tvořivých dílen a soutěží, které byly na pódiu doprovázeny dětskými soubory a pohádkovými divadelními představeními. Děcka si tu zařádily na balících slámy, mohli si opéct brambory, vyzkoušet si stará řemesla.

BĚHEM SLOVÁCKÉHO ROKU JSEM NAVŠTÍVILA I TYTO DVĚ VÝSTAVY:

CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ MIROSLAVA TICHÉHO

“Všichni jsme ho znali a jako děcka jsme se mu smály a taky se ho tak trochu bály. Chodil vždycky otrhaný v černých hadrech, byl neoholený a vypadal jako bezdomovec. Jeho poznávacím znamením byl foťák. Vyráběl si ho vlastnoručně z plechovek, skel dioptrických brýlí či pivních zátek. Měl ho vždycky při ruce, když se procházel po ulicích nebo číhal u koupaliště, kde lovil obrázky ženských. Pro mne to byl voyeur. Brácha mu říkal bubák.” Toť moje vzpomínka na pana Miroslava Tichého.

Ani ve snu by mne nenapadlo, že tento pán bude jednou tak strašně slavný, že se jeho fotografie najdou ve sbírkách slavných institucí jako je například Victoria and Albert Museum v Londýně a bude tak patřit k nejuznávanějším světovým fotografům, za jehož fotografie budou sběratelé ochotni zaplatit majlant.  Jeho fotografie jsou originální v tom, že z nich spousta vypadá starší, než ve skutečnosti jsou. Kolikrát mu totiž vůbec nevadilo, že fotky pobryndal kávou a  většina fotek je poškrábaná a okousaná od myší. Mnoho jeho fotografií je rozostřených a přesvětlených, protože většinou mačkal spoušť, aniž by se díval hledáčkem.

Odbornou veřejnost rozdělil na dva tábory. Jedni jeho dílo považují za nesmírně autentické a skandální, druzí jeho proslavení připisují pouhé šikovně zvládnuté kurátorské manipulaci. A já se přikláním k té první, protože neznám nikoho, kdo by proslavil tak kyjovské ženy po celém světě jako pan Tichý. Věřím tomu, že po té, co vyšly na světlo nové skutečnosti, určitě zatoužila být skoro každá Kyjovjanka alespoň na jedné z fotografií.

A tady máte od něj návod, jak udělat krásnou fotografii:

„To musíš mít v první řadě špatný aparát! Jestli chceš být slavný, musíš něco dělat tak blbě, že tak blbě to na světě nikdo neudělá! Ne tak pěkně, krásně vypiplaný, to nikoho nezajímá.“

VLADIMÍR VAŠÍČEK – 100. VÝROČÍ NAROZENÍ

A nemůže nevzpomenout krásnou výstavu obrazů českého akademického malíře a dědečka mých kamarádů, Vladimíra Vašíčka. Máme od něj doma krásný velký obraz, na kterém je mamka, když jí bylo 18 let. Do teď mne mrzí, že mě taky nenamaloval, když jsem byla mladá a krásná. 🙂 Myslím, že to jeden z nejvýraznějších představitelů naší abstraktní malby druhé poloviny 20. století. Moc se mi líbí jeho výtvarný projev. Má v sobě jakousi neobyčejnou energii a jeho volba barev je prostě úžasná.

JÍZDA KRÁLŮ

Neděle patřila Jízdě králů. Na náměstí před radnicí přijeli jezdci ze Skoronic. Tato družina ochraňuje krále v dívčím kroji a s růží v ústech, žádající o povolení jízdu pořádat a z koňského sedla křičí na diváky trefné glosy zaměřené na vrchnost i život, za které dostávají dary.  S králem potom projíždí město a zároveň hlídají, aby jim krále nikdo neunesl. Samotné Jízdě králů předchází velké přípravy – opentlit pořádně koně, připravit všechny kroje a samozřejmě přichystat pohoštění pro družinu, která krále doprovází. Král má unikátní kroj, který nelze použít jindy než na Jízdu.

A KDE SE VLASTNĚ JÍZDA VZALA?

Má původ ještě v pohanské době, kdy mezi sebou chlapci soutěžili při vyhánění dobytka. Nejlepší byl králem. Druhý původ tradice se vykládá jako útěk uherského krále Matyáše Korvína před Jiřím z Poděbrad. Aby se neprozradil svým vzhledem a mluvou, oblékl se do ženského kroje a do úst si vložil růži. Růže v ústech představuje důkaz mlčenlivosti. Já na Jízdě králů miluji vyvolávky. Z historického hlediska nejsou jasné, kde se vzaly. Dříve kluci na koních jezdili dědinou a žádali výslužku. Aby ji získali, volali různé vyvolávky, formou koledy chválili hospodyni, od které tak za koledování výslužku dostali. Dnešní vyvolávky se dědí po generace a jsou mnohdy velmi trefné!

Slovácký rok pro mne je a vždy bude nostalgickou záležitostí, na kterou budu ráda vzpomínat. Tak co, přidáte se k nám třeba příště? S tajných zdrojů vím, že se asi bude konat už za dva roky, kdy to bude přesně 100 let od jeho vzniku. 🙂

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když jej budete sdílet nebo zanecháte nějaký milý komentář pod článkem.

Také bych vás chtěla pozvat, abyste se ke mně připojili na Instagramu a  Facebooku.