O Malajsii se říká, že je „Truly Asia“. Já s tím plně souhlasím. Mezi jeden z nejkrásnějších a největších ostrovů v Ásii patří určitě Borneo. Nenajdete tu tolik turistů a chcete-li poznat ještě opravdovější Asii, vydejte se tam, co nejdříve. Já tuto cestu pojala jako takový letecký maraton. Stihla jsem během měsíce navštívit Malajsii, Brunej a Singapur. Na co jsem se asi nejvíc těšila, že budu objevovat krásy a záhady ostrovní říše Bornea. To se skládá z malajské a indonéské části. Mám namířeno do té malajské.

#CO NAJDETE NA BORNEU?

Borneo je země s dokonale vybudovaným systémem parků, překrásných pláží, zachovalou domorodou kulturou, s bohatými deštnými pralesy, nádhernými plážemi a skvělou místní kuchyní. Na Borneu je všechno větší, barevnější, voňavější, nebezpečnější a překvapivější než kdekoliv na světě. Co Vás překvapí určitě je, že na rozdíl od ostatních podobně nádherných krajin, zde nepotkáte davy turistů. Borneo vás naopak uchvátí svým až nakažlivým tichem a poklidem. Je to pravý tropický ráj na jednom z největších a nejkrásnějších ostrovů světa se zbytky nepropustné džungle. Nabízí úžasnou paletu nejrůznějších etnických skupin, náboženství, rozmanitosti živočišné i geografické. Pojmy jako bornejští orangutani, lovci lebek a rafflessie zná snad každý. Najdete tu zástupce ojedinělé flóry a fauny, kteří se jinde na světě nevyskytují. Celý ostrov obklopuje krásně blankytně modré průzračné moře s podmořským světem plným neuvěřitelně zářivých barev.

#KOČKY Z KUCHINGU 

Kdo by čekal, že vám budu vyprávět o místních Asiatkách, je na omylu. 🙂 Má první zastávka vede do města koček neboli Kuchingu. Kočka je symbolem tohoto města. Na kočky zde narazíte prostě všude. Ne na ty živé, i když i ty občas můžete zahlédnout, ale hlavně na několikametrová nevkusná monstra uprostřed všech kruhových objezdů, a že jich ve městě je. Nejčastěji se mile usmívají a obvykle zdraví zděšené turisty zvednutou levou tlapkou. Obyvatelé města to vidí jinak, jsou svými patronkami nadšeni, zdobí je pestrobarevnými látkami a přinášejí jim květiny.

Město je velmi poklidné a řeka Sarawak jej rozděluje na dvě části. Řeka je široká, ale značně špinavá. Křižují ji vyhlídkové lodě, od pohledu nikterak zvlášť stabilní. Moje dobrodružná povaha mi ovšem nedá a jdu si to vyzkoušet na vlastní kůži. Volím podvečerní vyhlídkou jízdu, kdy tolik nesvítí slunce. Nejprve nastupuje pár lidí a já mezi nimi, později se ale loď začne plnit, až je to tu jako na houpačce.

Lodní interiér je řešen velmi úsporně. Těsně nad hlavou máme nízký strop a v něm asi 6 až 7 příčných prken. Když nastupuju, o jedno z nich se praštím do hlavy. Motor je umístěn na zádi a převozník stojí na přídi, kde vesly koriguje směr. Aby se nemusel vždy prodírat lidmi k motoru, ovládá ho šňůrou. Na loďce jsme taková nevyvážená banda. Pokud se někdo nahne či poposune, loď se začne naklánět na stranu. Nedej bože, když chce někdo něco vyfotit na protější straně. Naštěstí doplouváme bez nehody.

Do města jsem se strašně těšila, v průvodcích se o něm píše jako o překrásném místě. Mne až tak moc nenadchlo. Jako výchozí bod pro další výlety se ale ukázalo poměrně vhodným.

#JAK PŘEŽÍT V DŽUNGLI

Jet na Borneo a vynechat džungli prostě nelze. Není to pochopitelně tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Džungle není lázeňská promenáda a porušení některých základních pravidel zkrátka neodpouští. Nikdy se do ní nevydávejte sami. Vyplatí se mít parťáka nebo se přidat k větší výpravě. Důležité je i oblečení. Já byla vyzbrojena pouze pláštěnkou. Pamatujte na zásoby pitné vody, protože v džungli žádnou restauraci či mini stánek s vodou zkrátka nenajdete. Jste v buši.

A jak se tam dostat? Cestování místními hromadnými dopravními prostředky, které se během chvíle stávají dopravou smluvní, mi bylo záhadou. Cenu je nutné dohodnout předem, protože později už ji neuhádáte.  Pro cestu do parku volím taxíka. Dávám raději přednost pohodlí.

Taxíky na Borneu nejsou nikterak levné, ale pokud vás jede víc, tak se vám tahle investice vyplatí. Taxikář je ochotný se vrátit do parku ve smluvenou hodinu, což oceňuji, protože kde seženete taxíka v džungli, že ano? 🙂 Po příjezdu do parku se musíme nejdříve zaregistrovat. Dostáváme instrukce, jak se chovat v džungli a taky malou mapku.

Procházka džunglí je úžasná. Nikdo by si neměl nechat ujít setkání s pralesem, tak aby na vlastní kůži pocítil jeho sílu. Je nezapomenutelné se na chvíli zastavit a naslouchat zvukům ticha divočiny. Užívám si to ticho, když najednou se setmí a na vše se snášejí kapky deště. A pořád prší. Oblékám pláštěnku. Jsme s výpravou v půli cesty a rozhodujeme se, zdali pokračovat dál až k vodopádu, nebo se raději vydáme zpátky. Vyhrává dobrodružná povaha v nás a my pokračujeme až k  cíli. Liják chvílemi nabírá na takové intenzitě, že pláštěnka nestačí a bohužel se nezdá, že by mělo přestat. Všude kolem je mokro a cestu nám znepříjemňuje kluzký dřevěný chodník. Začíná mi být i velké dusno a tečou ze mne kapat potoky potu.

Po cestě narážíme na liány všech odstínů zeleně, mangrovové bažiny, barevné orchideje, masožravé rostliny a sem tam z dálky zaslechneme vřískání opic. Na stromech visí pavučiny s pavouky, z jejichž velikosti mohou jít na některé slabší povahy mdloby.

Natrefíme tu i na zvláštní opici – kahau nosatého, který žije jen tady. Jeho hlava se velmi podobá lidské, nepočítáme-li ovšem obrovský a nepřehlédnutelný nos. Je pánem zdejší divočiny, ještě o kus ohroženější než orangutani.

Krása všude kolem nutí člověka, aby zpomalil a nikam nepospíchal. Je nesmírně vzrušující na sebe nechat působit atmosféru divočiny, dokonalého systému, v němž každý má předem dané místo. Nejen zvířata, rostliny, ale i člověk. Po hodině škrábání se ze srázu a brodění v bahně dorážíme s naší výpravou k cíli. Vodopád je nádherný a ohromný. Jen škoda, že stále tak prší. Všichni jsme úplně propocení a nabíráme raději zpáteční kurz. Do vršku to kupodivu jde rychleji, než jsem čekala. Pomalu přestává pršet, na místě, kde mám sraz s taxikářem, není po deštích ani památky. Jsem celá promočená a navíc nervózní, zdali taxikář je na místě. Spadl mi kámen ze srdce, když vidím – je tam. Divně kouká a praví: „… ono pršelo?“

#ZA PÁNY LESA

První, co se vám asi vybaví v souvislosti s Borneem, jsou orangutani. Orangutani patří do rodu vyšších primátů a jako takoví se vyznačují celou řadou téměř lidských vlastností. Na rozdíl od nás jsou však na seznamu ohrožených druhů. Samice rodí pouze jedno, výjimečně dvě mláďata, o která se až s dojemnou péčí starají až do dospělosti. Nenecháváme si ujít návštěvu Rehabilitačního centra pro orangutany. Je to místo, kde se orangutani dosud chovaní v zajetí učí, jak žít v džungli. Orangutani se sem můžou po celé dny, týdny či měsíce vracet. A každé ráno se tu nakrmit. Následně potom zmizet a třeba se už nikdy neukázat. Postupně si osvojují způsob, jak přežít v novém prostředí. Celé místo tu obklopují nápisy:“ Prosíme o ticho, nevyplašte orangutany!“

Jdeme pár set metrů do džungle, během několika minut ovšem sotva lapám po dechu a jsem mokrá jako myš. Stojím v davu turistů, kteří přišli pozorovat „lesní lidi“. Najednou někdo vykřikne: „Look!“ Z větví se v tu chvíli začnou spouštět dolů dva orangutani. Pomalu se pohybují z větve na větev, občas se sjedou po laně, sehnou se hlavou dolů pro banány, rychle je loupou a požírají. Vypadá to, že jsou zvyklí na krmení. Od průvodců se dozvídáme, že to závisí jen na nich, zdali se rozhodnou přijít v době krmení a vzít si snadno dostupnou stravu, nebo se neukázat celé dny a opatřit si stravu v džungli.

Jejich příchod spustí cvakání spouští jako o závod. Člověk by nevěřil, jak jsou orangutani po čertech pohyblivý cíl! 🙂 Vyčerpaná vedrem a čekáním se třesoucíma rukama snažím udělat alespoň jednu pořádnou fotku. Je to nádhera, takto pozorovat polodivoká zvířata. Ani sebelépe vedená ZOO nemůže soupeřit s tím, jaký pohled na zvíře nabízí toto – tak blízké a neopakovatelné setkání. Centrum žije prakticky jen z toho, co vybere na vstupném od turistů. Nikde jinde na Borneu jich ovšem takové množství nespatříte. Přestože jde stále o divočinu, je celé toto prostředí je velmi poučné, příjemné a bezpečné.

#KULTURNÍ VESNICE

Navštěvuji muzeum Sarawak Cultural Village. Je to v podstatě skanzen, který shromažďuje ukázky kultur všech národů a kmenů Bornea. Jsou tu k vidění například dlouhé domy Ibanů – „Longhouse“ i typické stavby ostatních kmenů, ukázky řemesel a výrobků jednotlivých kmenů.

Dvakrát denně se tu koná i vystoupení tradičních tanců jednotlivých etnik. To si samozřejmě nenechávám ujít. Co se mi asi líbilo nejvíc, je vystoupení náčelníka, který za použití dvoumetrové foukačky dokáže zasáhnout svůj cíl naprosto přesně na mnoho metrů.

Další mou zastávkou za kulturou je vesnice Monsepiad. Vesnička se rozkládá na dvou březích. Chci se podívat i na protější stranu a jediným způsobem, jak se tam dostat, je přejít po visutém mostě.

Jeho zdolání mne stálo pár chvil hrůzy a závratí. Nejenže se kymácí a vlní, ale především mu místy pár prkýnek chybí, což umožňuje velmi povzbudivý pohled do vod hluboko dole pod mýma roztřesenýma nohama. Nejsem přeci žádný srágora, tak zatínám zuby a přecházím se zaťatými pěstmi na druhou stranu.

Jelikož se jedná o kulturní vesnici, součástí prohlídky je opět i ukázka tanečního vystoupení. Sbírám odvahu a s trochou donucení se zúčastňuji dvou tanců. Největší zábava je, když tančíme „bambusový tanec“. Kluci a holky drží u země bambusové tyče, které podle rytmu přibližují a oddalují. A my do prostoru mezi bambusy strkáme nohy při tanci. Postupně se rytmus zrychluje a bambusy cvakají. Chvílemi jsem se bála, že mi ucvaknou nohu. Tak už jsem to potom šidila. 🙂

Velmi zajímavý je i místní dům lebek, kde jsou umístěny lebky Monsipiadových nepřátel a předměty, které připomínají místní rituály. Nezbytností je nákup suvenýrů, a tak mám jednu lebku s náramkem taky doma.

---

BRUNEJ – JEN NA SKOK

Brunej je ropný mini státeček v čele se sultánem, který jako by vypadl z orientální pohádky plné luxusu. Jeho muzeum mi ovšem připomíná trošku záběry z filmu „Diktátor“. Brunej má o něco míň obyvatel než Brno. Měla jsem asi štěstí a všechny moje taxikářky byly ženy. Plánuji tu strávit pouze dva dny. Když to vyprávím taxikářce, tak jen kroutí hlavou a praví:  „Dva dny? Tak to se unudíte k smrti.” A má pravdu.

Ze všech států, které jsem kdy navštívila, mi Brunej opravdu přišla jako nejnudnější a nejpodivnější ze všech. Na jedné straně je tu extrémně bohatý sultán, na straně druhé množství chudinských slumů. Hlavní město disponuje širokými bulváry bez lidí a obřími mešitami. V Bruneji platí prohibice, takže si tu nedáte žádné pivo.

Co si ale při návštěvě nesmí nechat ujít žádný turista je návštěva Kampong Ayer – největší vodní vesnice na světě. V domech postavených na kůlech nad vodou tu žije víc než 30 tisíc obyvatel. Po řece jezdí spousta malých motorových člunů, které vozí místní, ale také turisty. V průvodci je napsáno, že vás osloví ještě dřív, než je uvidíte. A to se taky stalo.

Létající rakve, tak říkají  podle zběsilé rychlosti a hezkého dřevěného obložení  motorovým člunům, které jako svižné taxíky brázdí vodní plochy. Je tu vše. Obchod, škola, mešita, policejní stanice, kulturní centrum, a spousta dalšího.

Sultán, kterému celá země prostě patří, nechává své poddané parkovat zdarma. Možná se tím projevuje jeho osobní slabost pro parkovací plochy. Sám má doma přes 200 nejluxusnějších vozů. To už musí být pořádný parking. 🙂 Nejdelší dálnice v Bruneji je ale dlouhá všehovšudy jen asi 20 km. Do téhle malinké země by se spíše hodily národní parky, než autoparky. Co mi taky hlava nebere je, že navzdory nepřehlédnutelnému množství slumů v zemi a často až zarážející bídě sultán nechal svému lidu vybudovat obří zábavní park.

Co do velikosti by se mohl srovnat s Disney parkem. Tam ale nikdo nechodí, takže víc než devadesát procent atrakcí je pořád zavřených. Jela jsem tam přes hodinu, ale měli zavřeno. Takže zpátky zase hodinu. Jen řidič se směje: „Já vám to říkal, tam nikdo nechodí.“ Z Bruneje mám skutečně smíšené pocity, ale pojedete-li stejným směrem, doporučuji ji nevynechávat. Zkrátka se musí vidět na vlastní oči.

Líbil se vám článek? Upřímně mne to těší a pokračování najdete  tady. Vydejte se se mnou na krásné bílé pláže a ochutnejte třeba durian.

Někdy zkrátka nemusíte cestovat.

Stačí jen snít. 🙂