Poznávání Bornea by nebylo úplné, kdyby se člověk nevykoupal v moři. Nabízí se dvě možnosti, jak si to pořádně užít – cesta lodí na jeden z ostrovů nebo návštěva přímořského rezortu. Hádejte, co jsem zvolila já? 🙂

Abych se dostala z Bruneje do Kota Kinabalu, volím cestu přes ostrov Labuan. Nechce se mi kupovat letenku, protože ta je tu poněkud drahá. Vstávám brzy ráno a nechávám se odvést taxíkem do přístavu. Je to docela daleko od města. Jsem velice nemile překvapená. Je tu strašně moc lidí a řada dlouhá až ven. Najednou někdo vykřikne, že máme jít někam jinam, protože tady už na dnešek lístky neprodávají. Trošku začínám propadat panice. Další den v Bruneji už psychicky nedám. Utíkám k okénku na konci přístavu. Tam už se štosuje další řada. Najednou k mému údivu na mne promluví někdo česky. „Kdyby na vás nevybyl lístek, stačí si sehnat někoho s autem a pokud vás vezme do auta jako spolusedícího, tak vám lístek prodají.“ radí mi postarší pán. Ten tu stojí se svojí rodinou a asi si všiml mého českého pasu. Cože Češi?? Jak je ten svět malý.

Naštěstí těchto manévrů není třeba a já se dostávám na loď. Bohužel mi prodali jen lístky na Labuan. Cesta lodí trvá přibližně 2 hodiny. Labuan je mini ostrůvek, který láká své návštěvníky jako duty free zóna. Stojím v přístavu a všude kolem mne je nesmírné množství lidí. Musím si opět vystát další frontu, abych se dostala dál.

Tentokrát mi prodávají lístek úplně někam jinam, než jsem chtěla, že se do Kota Kinabalu potom dostanu autobusem. Trochu nervózně se ptám „A kdy mi jede loď? Nevidím to napsané na lístku?“ „Prosím čekejte, až budou volat Vaše číslo, které máte napsané na lístku.“ Tak to jsem klidná, pomyslím si. 🙂 To ještě netuším, že budou to číslo vyvolávat v malajštině.

Potkávám se opět s českou rodinou, která se mne podruhé snaží zachránit. „Relax! Umím trošku malajsky. Žil jsem tu před deseti lety asi 6 let. Běžte si raději nakoupit pivo. Za takovou cenu, jako tady, jej nikde neseženete.“ radí mi pan Emil. A má pravdu, zkrátka bezcelní zóna je prostě nejlevnější. Kupuju i cigarety pro bratra. To ještě netuším, že mi je zabaví v Singapuru na letišti, pokud nebudu chtít zaplatit pokutu a cigarety si nechat. Do země se nesmí vyvážet. Bratrovi jsem tehdy přivezla jen obal se zkaženými plícemi jako suvenýr a vzpomínku na vyhozené peníze.

V přístavu musím čekat ještě tři hodiny, což je opravdu úmorné. Nikde se nedá sednout, protože všichni kolem mají spoustu zavazadel, plných alkoholu a cigaret. Klábosím s panem Emilem, který velmi poutavě vypráví o jeho životě tady. Nechávám si ještě poradit. Kdo ví, zdali tady uslyším ještě češtinu.  Konečně volají moje číslo lodi a já se po hodině plavby ocitám opět na pevnině.  K cíli mi chybí ještě čtyři hodiny v autobuse, které strávím obklopena indickou rodinou. Netušila jsem, že i do relativně blízké destinace může být cestování někdy tak náročné.

#GURMÁNSKÝ ZÁŽITEK

Kota Kinabalu je hlavní město malajské části Bornea a je vybaveno vším, co se od příjemného malajského města čeká. Najdete tu poklidné uličky plné spokojených prodavačů všeho možného. Rušné silnice jsou v tak výborném stavu, že si až řeknete, zdali by nestálo na přestavbu našich silnic povolat někoho z Malajsie. Město má romantického ducha. Pohupují se tu bárky rybářů, kteří vykládají na břeh kádě se svými úlovky. A když nad městem začne zapadat slunce, rybáři se pustí do prodeje svých čerstvých úlovků.

Nikdo nikam nespěchá. Prodavači lákají zákazníky ke svým stánkům. Těmto svodům unikne jen málokdo. Ryby opečené ve žhavém popelu jsou fantastické. Rybí trh procházím čtyřikrát dokola, čerství tuňáci, rejnoci, ježíci a mnoho dalších ryb, krevety ve všech velikostech, krabi a samozřejmě langusty. Ve srovnání s českými cenami je vše velmi levné. Lituji, že nemám kuchyň a nemůžu si tady nakoupit.

Kdykoliv někam jedu, nikdy si nenechám ujít místní kuchyni. A musím říct, že ta asijská mi opravdu chutná. Nemám v úmyslu zjednodušovat. „Asijská kuchyně“ je opravdu široký pojem. Bylo by to stejné jako tvrdit, že mi chutná evropská kuchyně.  Až na filipínskou stravu mi ale opravdu v Asii chutná.

Miluji toulat se ulicemi a pozorovat pouliční kuchaře. Ti vám bez mrknutí oka nabídnou kuře či rybu připravené na několik způsobů. Když si něco objednán, vždy sleduji bez dechu samotnou přípravu pokrmu. Zastavuji se u jednoho Malajce. Všechno má nasekané, nařezané a připravené v miskách na pultu. Nalije jen vodu na woku a bleskově ji vypláchne. Postaví ji zpátky na hořák a nalévá do ní olej. Do ní pak hází kuře, zeleninu, koření a malou špetku soli. Z hořáku šlehají vysoké plameny a Malajec dvojím dokonalým přepnutím vše obratně promíchá a vrátí wok zpátky na plameny. Mezi tanečním pohybem prostře po talíři rýži a naskládá maso se zeleninou a je hotovo. Tomu říkám pohádka.

Typickým malajským jídlem je nasi goreng (smažená rýže) a mee goreng (smažené nudle) podávané s nejrůznějším masem či zeleninou. Nedílnou součást každého stolování tvoří i čerstvé ovoce a dary moře. V tropickém a subtropickém pásu Asie roste celá řada různých druhů ovoce, o jejichž existenci mnohdy u nás ve střední Evropě nemáme ani tušení.

#DURIAN

Podél silnice stojí místní a v improvizovaných stáncích prodávají kromě ryb a ovoce i velké hromady něčeho zvláštního. Vzdáleně mi to připomíná kulaté námořní miny.  To snad musí být ono. Zastavuji se u jednoho ze stánků. Už celé roky toužím ochutnat durian.  Nikdy jsem k tomu nějak nenašla odvahu. Durian je známý především pro svůj charakteristický zápach. Plody můžou vážit až 8 kg. U hromady oněch ostnatých melounů stojí domorodec, znalecky k jednomu plodu čichá a třepe si s ním u ucha.

„To je to smradlavý ovoce?“ ptám se ho. „Ano. To je zdejší Král! Durian.“ „Jak to chutná?“ vyzvídám. „Je to dobrý?“ „Jo, tak to si musíte vyzkoušet sama.“  „A jak si mám vybrat ten správný?“ pokračuju bezradně.  Zralou meruňku nebo hrušku poznám, ale durian? Bere durian do ruky. „ A teď si čuchni. Ve srůstech to musí být trochu cítit, ale ne moc.“ Necítím vůbec nic. Možná mám jako Evropanka otupělý čich. Nicméně kupuju ho. No a jak chutná?

Jak to popsat? Jeho chuť je výrazná, nasládle hnilobná. V puse mám z něj i po vyčistění zubů divnou pachuť. Dlouho se jí nemůžu zbavit. Už chápu, proč se nesmí vnášet jeho plody do budov. Neznalí lidé se obvykle dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří dokáží ocenit jemnou chuť měkké dužniny a docela chápou místní, jimiž je dokonce durian považován za lahůdku. Asi jako my Češi máme rádi olomoucké tvarůžky. A druhou skupinou jsou ti, jež silný zápach a mazlavá konzistence nepřekonatelně odpuzuje, a pokud se přece jen odhodlají zakusit chuť durianu, nijak kladně na ně nezapůsobí. Obávám se, že po této zkušenosti patřím asi k té druhé.

#KORÁLOVÉ RYBIČKY, KDE SE PODÍVÁŠ

Pro oblast Kota Kinabalu jsou příznačné čarokrásné ostrovy, ten pravý tropický ráj, eldorádo pro milovníky šnorchlování, potápění a nádherných pláží s bílým pískem. Tato místa patří k nejkrásnějším v celé jihovýchodní Asii, takže pokud chcete strávit dovolenou téměř ve stylu Robinsona Crusoa, stojí i poněkud delší cesta za absolvování.

Vstávám brzy ráno a přicházím do přístavu, kde je několik cestovek, organizujících dopravu na ostrovy do Tanku Abdul Rahman parku. Vybírám jeden z ostrovů, a to Palau Mamutik. Další, Palua Mantanani, domlouvám na další den. K mému překvapení se ale nejedná o přírodní park, jde spíše o výletní park pro lidi z města. Je tu neskutečná spousta lidí, najdete tu party stany s veškerou obsluhou a komfortem. Korálový útes táhnoucí se kolem celého pobřeží nabízí neuvěřitelné podmořské divadlo. I amatér vyzbrojený pouze brýlemi a šnorchlem může pozorovat nejen hejna pestrobarevných rybek, ale také želvy a další obyvatele mořských hlubin.

Jako způsob lodní dopravy můžete zvolit buď asi čtyřicetiminutovou cestu rychlou anebo levnější, za to však výrazně dobrodružnější cestu pomalou lodí. Druhou variantu bych si dovolila doporučit pouze „ostříleným mořským vlkům“, pro které slovo mořská nemoc nic neznamená. Volím tedy první variantu. To ještě netuším, že pojedu s korejsko-čínskou výpravou. Na tom by nebylo zřejmě nic zvláštního, jsme přece jen v Asii, ale když se dostáváme do prudkých vln, tak začínají jeden po druhém zvracet a kapitán nestačí rozdávat plastikové sáčky.

Jelikož sedím na kraji, jsem celá promočená. Sundávám si i brýle, protože přes mokré brýle stejně nic nevidím. Jen se modlím, aby se třeba vlna neotočila a já nebyla zasažena kromě vody i něčím jiným. Celkové skóre 25:11. Po takto strastiplné cestě se dostáváme pomalými přískoky k ostrovu, kde nás čeká velké překvapení. Před námi se otvírá korálový ráj. Všude kolem jsou mušle, lastury a korály.

Naše asijská výprava bere pobřeží útokem. Je to neuvěřitelné, ale jsme na celé pláži sami. Voda je hrozně teplá, i když sluníčko nepálí, jak bych si představovala. Za chvíli nás nahání vedoucí potápěčů a dává nám instrukce před samotným šnorchlováním. Zaznamenává si postupně jména všech šnorchlistů. „Odkud jste?“ ptá se. „Z České republiky“odvětím. „To neznám, píšu Vám Germany!!“ :-)))))

Fasuju šnorchl, brýle, ploutve a už nás hrnou opět do lodi.  Teď nevím, zdali se mám smát nebo brečet, ale u lodi je přistavěno asi pět židliček na sobě a postupně se všichni jeden po druhém na kývajících židlích snaží dostat do lodi.  V duchu si říkám, že to asi nedám. Přece jen nejsem v tak dobré fyzické kondici. A ta představa, že se pode mnou zřítí židličková pyramida, mi moc odvahy nedodává.  Když vidím, jak se do lodi drápe stokilová matróna, vím, že mé obavy byly zbytečné. Zvládli jsme to všichni a jedeme na moře.

Naše asijská výprava opět nezklamala. Tolik jekotu a vřískání, když někdo objeví korálovou rybičku, jsem ještě nezažila. Když jedeme zpátky, sedám si raději doprostřed. Už nejsem sice tak mokrá, ale občas se mi taky zvedá žaludek, když vidím, jak všichni kolem mne opět zvrací. Tentokrát je celkové skóre 25:15.

Co říci na závěr? Snad jen to, že tyto ostrovy jsou na rozdíl od přeplněných evropských turistických center nesmírně příjemné a působí takřka rodinnou atmosférou. Pro člověka, který hledá klid, a odpočinek od každodenního uspěchaného života, jsou pravým balzámem na nervy. 

#LIDÉ NA BORNEU

Jistě mi dáte za pravdu, že setkání s domorodci ovlivní větší část cesty. Lidé jsou tu usměvaví a přátelští, proti Česku žádní morousové. Nenajdete tu otravné nabízeče taxi, jídla, oblečení, čehokoliv. Jen sem tam taxi někdo nabízí, ale žádná křeč se nekoná. Co mě na Malajsii fascinuje, je pestrá směsice národů. Najdete tu kromě Malajců také spoustu Číňanů a Indů. Malajsie je země muslimská. Dává ovšem prostor i dalším náboženstvím. Vedle sebe tu žijí jak křesťané, tak buddhisté či hinduisté.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když jej budete sdílet nebo zanecháte nějaký milý komentář pod článkem.

Také bych vás chtěla pozvat, abyste se ke mně připojili na Instagramu a  Facebooku.