Seznamte s …Rony Janečkem, mladým kytaristou a spoluzakladatelem rockové kapely John Wolfhooker. Na Slovensku se stal známý díky televizní talentové soutěži, které se zúčastnil, když mu bylo 12 let.
Porotu tehdy okouzlil suverénním vystupováním a skvěle zahranými skladbami, díky kterým se dostal až do finále. Myslím, že je spousta takových talentů, které takto zazáří, stanou se z nich hvězdy, a pak o nich už nikdy neuslyšíme. Ale to není případ Ronyho. Pro něj to byl jen začátek. Od té doby na sobě neustále maká. S bratrem se mu podařilo založit úspěšnou rockovou kapelu, studuje konzervatoř a vystupuje s rockovým symfonickým orchestrem. Rony má opravdu velký talent, který můžete posoudit z jeho nahrávek v článku. Osobně si myslím, že nás všechny ještě jednou něčím velkým překvapí.
Jak by ses představil čtenářům Chilli&Chocolate?
Jsem muzikant, který si jde za svým snem.
INSPIRACE
Rony, hraješ s rockovou kapelou John Wolfhooker. Můžeš ji trošku představit mým čtenářům? Vy jste vlastně taková mezinárodní kapela – Moravák a Slováci. Jak jste se vlastně dali dohromady?
Kapela vznikla v době, kdy jsem se se svým bratrem přestěhoval do Prahy kvůli studiu. Přemýšleli jsme, že bychom měli založit nějaký vlastní projekt. V té době jsem měl napsaných už hodně skladeb. Celou dobu jsem skládal, ale neměl jsem to s kým hrát. Chtěl jsem tomu celému dát nějaký smysl. Tak jsem se s jedním mým kamarádem z Lučence (z mého rodného města) domluvil, že nám bude zpívat. Udělali jsme první skladbu a přišlo nám to fajn. Jediný, kdo nám chyběl, byl basista. Náš zpěvák byl tehdy na nějaké brutální party. Tam se právě seznámil s naším basistou Filipem Vlčkem a opilí se domluvili, že půjde k nám do kapely. Já jsem se s ním poprvé viděl až ve studiu při první zkoušce. Nahrávání jsme měli dohodnuté v Bratislavě. Tady jsme nahráli svoji první skladbu „Chupacabra“, co je asi naše nejznámější skladba.
Co se skrývá pod názvem John Wolfhooker? A proč jste si dali jako logo holuba?
Původně jsme se měli jmenovat „Multirapdordecibelfonautotun“. To jsme nakonec zrušili, protože to bylo velmi dlouhé. Název se skládá: John – to je můj brácha a já (Adrian a Rony Janeček), WOLF – náš basák (Filip Vlček), Hooker – podle našeho zpěváka (Martin Čupka).
A co se týče našeho loga, tak jsme strašně dlouho přemýšleli, co si dát do loga. Bratrova přítelkyně je fotografka, cestuje po světě a hodně fotí. Ta nám právě poskytla svoji sbírku fotografií, ze kterých jsme si vybírali cover fotky na Facebook. A dala nám tam právě fotku holuba. Nás napadlo, že vlastně by John Wolfhooker mohl být ten holub. Hodně textů je právě psáno z jeho pohledu.
Vaše skladby jsou všechny v angličtině. Plánujete někdy v budoucnu hrát i česky?
Snažíme se hrát takovou hudbu, aby se líbila, co nejširšímu publiku. Myslíme si, že fanoušci, kteří by nás měli poslouchat v České republice, už nás poslouchají. Angličtina je pro mě, jako byla kdysi latina. Je to celosvětový jazyk, kterému rozumí strašně moc lidí. Když chcete vyjádřit nějakou myšlenku jako umělec, tak je logické, že to chcete hrát pro co nejširší publikum. Víme, že v Čechách hodně lidí moc nechápe, že hrajeme jen v angličtině. Víme, že bychom byli mnohem slavnější a měli víc peněz, kdybychom hráli v češtině. Ale o to nám opravdu nejde.
Jaké emoce by měla vyvolávat vaše hudba? Jde to nějak zobecnit, nebo to bude naprosto individuální?
Naše hudba vyjadřuje takové emoce, které ve chvíli kdy skládáme, všichni cítíme. Je to třeba tak, že někdo z nás má nějaký problém nebo se někomu z nás něco stane a na tento společný pocit napíšeme skladbu. Ale samozřejmě nemusí to být jen negativní emoce.
Skladby si tedy píšete sami? Je to kolektivní záležitost?
V podstatě ano. Například naši poslední skladbu „Pitchblack“ vymyslel náš baskytarista Filip Vlček. Udělal pár prvních akordů, řekl nám, jak by měla skladba vypadat a my jsme potom všichni začali společně skládat. Vždycky se všichni snažíme vcítit do autorovy kůže a vyjádřit, co tím myslel. Každá skladba by měla emočně vyjadřovat něco jiného, ale celkově by to měla být naše zpověď.
Někde jsem četla, že jste se rozhodli, že na každou skladbu vydáte videoklip. Je to pravda?
Ne, tak to není myšleno. Ale byli bychom rádi, aby k našim skladbám existovaly videoklipy. Hrozně nás baví je vytvářet a přijde nám, že si i posluchači našich skladeb lépe všimnou, když je uslyší i s videoklipem. Myslím, že je to efektivnější.
Vím, že jsi hrál s Symfonickým Rockovým Orchestrem Praha. Máš i jiné hudební projekty kromě kapely?
Studuji na konzervatoři a občas se stane, že někdo potřebuje záskok, tak mu pomůžu. Jinak hraju s projektem, které jsi jmenovala. Ten spadá pod dirigenta Friedemanna Riehla. Hrajeme tu staré známé rockové hity, které jsou přearanžované pro orchestr. Já jsem tam jako host na některé kytarové sóla.
Co bys řekl, že je nejtěžší pro mladou kapelu? Prachy nebo vztahy v kapele?
Myslím si, že vztahy v kapele jsou ta nejdůležitější věc. Uvnitř kapely pociťujeme i to, že jsme se začali zlepšovat a sehrávat i tím, že jsme spolu trávili hodně času. Tím pádem fungujeme jako rodina. To je asi to nejdůležitější. Kdybychom byli pohádaní, vím, že bych se cítil strašně nekomfortně během hraní. Hrál bych nerad, vůbec by mě to nebavilo. Důležité je, abychom se všichni cítili dobře v kapele a byli taková rodina. Jen tehdy to může fungovat.
Na české hudební scéně je obrovské množství kapel a muziky. Je lehké se prosadit takové mladé kapele nebo je to nadlidský úkol? Anebo to moc neřešíte?
Myslím, že na české scéně to těžké není pokud jse jedná o kvalitní hudbu. My bychom se ale rádi proslavili v zahraničí, protože si myslíme, že v Čechách už jsme oslovili posluchače, kteří poslouchají žánr, který hrajeme. Proto je náš sen to zkusit v zahraničí.
Vyhráli jste soutěž a díku tomu jste měli možnost hrát na kanadském festivalu Envol EtMacadam v Quebecu. Jaká to byla pro vás zkušenost? Vnímáte to jako krůček prosadit se v zahraničí?
Pro nás to byla strašně velká zkušenost si zahrát po boku anglicky hovořících kapel. Bylo to v Quebecu, takže spíš francouzsky hovořících. 🙂 Zjistili jsme, že máme hodně mezery v komunikaci. Nebylo to tak lehké, jak jsme si původně mysleli. Prodat se pro zahraniční publikum bude určitě jedna z věcí, kterou se musíme naučit. Pro mne tato zkušenost byla i úžasná v tom, že jsme viděli přístup ke kapelám v zahraničí, který je úplně jiný než u nás. Chovali se k nám, jako bychom byli nějaké hvězdy. Tento přístup se vůbec nedá srovnat s českou scénou.
Nemůžu se nezeptat. Když Ti bylo 12 let, účastnil ses populární TV soutěže „Slovensko má talent“. Jak na tuto soutěž vzpomínáš? Myslíš, že může mladému hudebníkovi taková soutěž pomoci?
Vzpomínám na to tak nějak stále zmateně. Často nastane v mém životě situace, kdy si někdo vzpomene, že jsem byl v této soutěži. No nemyslím si, že to byl vrchol v mojí kariéře, kterého jsem dosáhl. Ale určitě to byla pro mě zkušenost, která mi určitě pomohla. Myslím, že to má smysl. Člověk se může díky takové soutěži zviditelnit. Spoustu lidí se na mne jako na muzikanta začalo dívat jinak. Malinko to může zjednodušit muzikantovi cestu, ale bohužel i v některých případech zkomplikovat.
V únoru vás čeká podzimní turné k desce. Velký bude zejména koncert v pražském Paláci Akropolis. V jaké fázi jsou přípravy? Jak bys moje čtenáře nalákal na váš koncert.
Na tohle turné se připravujeme o moc intenzivněji než na ostatní. Chceme se určitě posunout dál. Řešíme to i hodně technicky (zvuk, světla, atd.). Děláme si to všechno sami a je to strašně moc práce. Chystáme se na to všechno opravdu strašně dlouho. A kdybych měl nalákat tvoje čtenáře, tak určitě přijďte, protože to bude velká show a party (lístky zde).
GURMÁN/FIT
Jak moc řešíš stravu? Držíš se nějakého systému?
Jsem vegetarián (3 roky), který má bezlepkovou dietu od 6. let. To, že nejím lepek, není frajeřina, ale jsem intolerantní na lepek. Když jedeme třeba na koncert, tak si musím svoji stravu navařit a beru si ji s sebou. V podstatě až na našeho baskytaristu jsme všichni vegetariáni. Když jedeme na koncert, tak máme v požadavcích, že tam musí být veganské jídlo. Většinou máme mnohem lepší stravu než ostatní.
Jak se udržuješ v kondici? Oblíbený sport?
No, vůbec nesportuju. Strašně bych chtěl začít, jen si nedovedu představit, kdy bych měl na to čas. Párkrát jsem si byl zaběhat (asi 2x za rok).
TRAVEL
Jaký máš vztah k cestování? Máš oblíbené místo, město a nějakou vysněnou destinaci?
Cestování mě hodně baví. Rád objevuji nová místa a lidi. Moc rád bych navštívil Asii, protože jsem tam ještě nebyl. Přítelkyně pořád vypráví o Srí Lance a Bali. Tak tam bych se taky rád podíval.
No v podstatě si můžeš cestovatelské sny plnit, když budete cestovat s kapelou?
No rád bych, ale ne vždy je to lehké. Tento rok jsem byl například se Symfonickým Rockovým Orchestrem Praha v Athénách, kde jsem hrál v Dionýsově divadle. Byl to opravdu neskutečný zážitek. Nebo jsme hráli v sále v Concertgebouw v Amsterdamu. S kapelou jsme tam přijeli autobusem. V podstatě jsem byl celou dobu v sále a asi na 20 minut jsem se šel projít ven a pak zpátky do autobusu. A bylo to takové iritující, byl jsem v Amsterdamu a neviděl jsem vůbec nic.
Máš nějaký cestovatelský sen?
Chtěl bych vidět Austrálii. Ani nevím přesně proč, ale vždycky, když jsem byl malý, tak jsem říkal, že bych se tam chtěl podívat. Ale určitě bych nejprve jel do Asie, protože miluji asijskou kuchyni. Hlavně jsou tam po většinou bezlepková jídla. Mohl bych tam fungovat jako normální člověk a nemusel bych všem vysvětlovat, že mám bezlepkovou dietu a že opravdu jídla s lepkem jíst nemůžu.
OSOBNÍ
Tvůj život je hudba. Máš vůbec čas na nějaký jiný koníček? Co děláš ve volném čase? Studium, práce?
Jsem strašně technicky zaměřený člověk. Moc mě baví focení a technické věci, jako jsou staré analogové foťáky. Strašně rád fotím na film. Miluju mikrofony, mixpulty, v podstatě všechno co má knoflíky, na to jsem úplně ujetý. Jako novinku mám doma pájkovačku a můj nový cíl, je postavit si aparát a napájkovat si ho celý sám.
Prozradíš nám na sebe nějakou osobní věc?
Myslím, kdyby mě někdo vyšetřil, tak by zjistil, že mám poruchu paměti. Vůbec si nepamatuju věci organizačního typu. Ve škole máme hodinu náslechů a je to každý druhý týden v pondělí a pokaždé je to v jinou hodinu. Za celý školní rok se mi tam nepodařilo přijít. A nebylo to schválně, buď jsem tam přišel o hodinu později, nebo špatný týden. V tom jsem opravdu marný. Takže můžeš být ráda, že jsem přišel vůbec na tento rozhovor. To byl asi můj největší úspěch v tomto směru.
Máš nějaké tajné hudební přání?
Chtěl bych se naučit zpívat.
Stanovil sis nějaký cíl, kterého bys chtěl v muzice dosáhnout?
Chtěl bych se hudbou živit a dělat v životě naplno, co mě bude bavit. Chtěl bych strašně moc skládat hudbu. Chtěl bych psát pro orchestr. Strašně moc mě zajímá, jak to celé funguje. To je opravdu jeden z mých snů. To by bylo nádherné, kdybych mohl být na cestách a živit se skládáním.
Kdo a co tě v životě nejvíc inspiruje?
Mám pár idolů, které sleduji. Zajímá mě, co dělají a jejich názory. Mám strašně rád názory bubeníka Bennyho Greba, jak vnímá hudbu. Inspiruje mne, abych se na věci díval i z jiného úhlu. Pro mne je velmi motivační, když se můžu se svými idoly sejít osobně a povyprávět si s nimi a sdílet jejich názory. Líbí se mi, že si to všichni odpracovali, mají za sebou milióny cvičení a hraní, a díky tomu dosáhli úspěchu. A to je opravdu veliká motivace, abych pořád cvičil. To jsou věci, které mne pořád táhnou dopředu. Jeden z mých cílů je být jednou mezi nimi.
Co bys poradil lidem, kteří se bojí jít za svým snem?
Myslím si, že všichni by měli dělat, co je baví nejvíc a měli by to dělat, jak nejlíp umí. A ten výsledek se dostaví. Spousta lidí říká “ Mně se to nedaří“, přitom tomu věnují minimum času. Je jasné, že se nic nestane. Proto si myslím, že pokud někdo chce jít za svým snem, tak na tom musí opravdu hodně pracovat, žít tím naplno a věnovat se tomu do hloubky. Mě se to teda zatím nepodařilo, ale tohle je můj plán a taktika. Uvidíme za pár let.
Co bys vzkázal čtenářům blogu Chilli&Chocolate?
Celý rozhovor byl zaměřený na sny, takže si myslím, že dělat věci, které člověka nebaví, je neskutečná ztráta času. Kdybych si představil, že mám každý týden o víkendu hrát s nějakou kapelou, se kterou by mě to nebavilo, i kdybych měl z toho třeba hodně peněz, věděl bych, že je to pro mě strašná ztráta času. To bych raději hrál zadarmo. Chci hrát věci, kterým věřím, naplňují mne a vím, že má nějakou budoucnost. A proto bych všem vzkázal, aby dělali to, co je baví. O tom to vlastně celé je.
P.S.: V rozhovoru najdete krásné fotografie Rustyho Shepherda
Líbil se vám článek? Tak jej nezapomeňte sdílet a dát o něm vědět ostatním…
A hlavně nezapomeňte jít na koncert!!!!