Když jsem jedním dechem přečetla román Kateřiny Tučkové „Žítkovské bohyně“, začalo mi vrtat hlavou, co je v románu pravda a co z toho je fikce?! Na začátku jsem knihu dokonce odložila, ale nakonec jsem se k ní vrátila a potom jen četla a četla. Kniha je opravdu skvělá a téma, které Kateřina zpracovala je velice silné.  Mám totiž ráda příběhy silných žen.

Na konci čtení se mne zmocnil velký pocit zvědavosti. Chtěla jsem hned vědět, kdo byly opravdové bohyně, jaké bylinky užívaly při svých magických rituálech, a začala jsem být opravdu lačná po faktech. Nakoupila jsem si hned další knihy a vyhledala všemožné informace o žítkovských bohyních a rozhovory s Kateřinou Tučkovou na internetu. Ve faktografické knize Jiřího Jilíka „Žítkovské čarování“ jsem se začínala dozvídat fakta o bohyních a Moravských Kopanicích. Kniha byla vydána ještě před románem a obsahuje právě spíše fakta.  V knize „Žítkovské bohyně. Lidové magie na Moravských Kopanicích“ od autorky Dagmar Dobšovicové Pintířové jsem se ponořila do terénního výzkumu, který provedla pro svou diplomovou práci v oboru etnologie pro Masarykovu univerzitu Filozofické fakulty v Brně. Výzkumem se zabývala na počátku 90. let 20. století a stala se dokonce klientkou poslední žítkovské bohyně Irmy Gabrhelové.

Samozřejmě jsem zatoužila do tohoto kraje podívat. Chtěla jsem vědět, zdali je opravdu tato oblast tak magická, ale protože mám ráda bylinky, zajímala mne tamní příroda a jaké jsou v ní léčivé rostliny. Chtěla jsem zkrátka tuto magickou sílu zažít na vlastní kůži, a ne pouze zprostředkovaně z knih.

„Lidé zde nemohou svá pole ve stráních a mezi skalami orat, ale jen okopávat. Proto se tu říká Kopanice. Těžkou prací si lidé upevňují nejen svaly, paže a celé to zdravé tělo, ale jsou povahou dobří. Jsou vyrovnaní, spokojení s málem, srostlí s přírodou a hlavně šťastní. Však to poznáte v jejich písních.“

Spisovatelka Amálie Kutinová, Gabra a Málinka v čarovné zemi

STARÝ HROZENKOV

Naše cesta začíná v obci Starý Hrozenkov. No, málem by nezačala, protože jsem v navigaci zvolila cestu do Nového Hrozenkova. Naštěstí jsme si mého omylu brzy všimli. Tož Starý jako Nový, není to jedno?

Odtud vedou dvě naučné stezky a to „Naučná stezka Moravské Kopanice“ a „Naučná stezka Okola Hrozenka“. V obci je informační tabule o naučných stezkách. Musím říct, že je to tu docela blbě značené. Vydáme se tedy tak nějak na přeskáčku oběma stezkami.

Nejprve cesta vede lesem, který tak trošku vypadá strašidelně. Podél stromů spousty ostružinových keřů. Protože včera dost popršelo, chvílemi se brodíme blátem. Tento kraj se nachází v kopcích Bílých Karpat v samém koutu Moravského Slovácka na pomezí Moravy a Slovenska.  Chvílemi si opravdu mákneme.

Než dojdete do Žítkové, určitě vám v kopcích pořádně vytráví. Po cestě je krásné zastavení „Odpočívadlo u Hejtmanů“. Mají tu výborný chleba, který si pečou v peci podle vlastního receptu. Do ručně hněteného těsta přidávají brambory, aby těsto bylo vláčné a chleba déle vydržel. Každý chléb před vložením do pece požehnají.

Cesta vede přes kopce, takže pokud jdete jako já kolem pravého poledne bez přikrývky hlavy, tak vězte, že si pořádně máknete. Chvílemi to byl fakt masakr. Postupně se dostáváme k obci Žítková.

Tady je informační tabule o naučných stezkách a informační středisko. Je zde vystaven pěkný vyšívaný kroj. Vyšívané šaty si Kopaničáři oblékali nejen do kostela, na slavnosti, ale i na robotu. Rádi zpívali, tancovali, scházeli se a dělali kroužky, hody i slavnosti.

„Kopanická múdrosc: Cesto se něpremjésí, dzjévka sa něpretancuje.“

Cestou se snažím najít nějaké staré domečky, však víte jsem na ně úchyl. Bohužel polozemnice se střechou ze slámy již žádné nenajdeme, nebo ano, ale jsou již k nepoznání zrekonstruované.

DOMY KOPANIČÁŘŮ

Pro Kopaničáře dům nebyl nejdůležitějším majetkem, základem byl dobytek. Domky nikdy nebyly pohromadě, ale jako by tu lidé chtěli mít od sebe pár metrů odstup. Velmi často pěstovanými obilninami na Kopanicích bylo žito, oves či pohanka. Dále také zelí, luštěniny, tuřín a samozřejmě brambory. Stavení, v kterých Kopaničáři žili, byla velmi prostá. Původní domky se rozpadly, byly totiž postavené z vepřovic – cihel z bláta a slámy, jakmile se porušila střecha a do stavby začalo zatékat, domek se vlastně vodou rozpustil.

Domky bohyň sice byly větší a lepší než měli jejich sousedé, přesto moc nevydržely. Byly většinou z hlíny a padaly jako domečky z karet. Proto dnes na Žítkové už žádný dům bohyně nenajdete. Jen ten, ve kterém jsem byla.

Domky jsou tu rozházené po zelených kopcích

TROŠKA HISTORIE O MORAVSKÝCH KOPANICÍCH NIKOHO NEZABIJE

O původu kopaničářského obyvatelstva panují dodnes nejasnosti. Pravděpodobně valná většina osadníků pocházela z území Uherského království, především z blízkého Pováží. Právě proto i jejich nářečí obsahuje více shodných prvků se slovenštinou a českou hlásku „ř“ vůbec nepoužívali.

Oblast Moravských Kopanic údajně získala své jméno podle toho, že těžce dostupná políčka na strmých svazích mohli místní lidé obdělávat pouze kopáním motykou – proto se jim říkalo „Kopaničáři“ a odtud pak Kopanice. V minulosti se obyvatelé živili především zemědělstvím a jako námezdní dělníci v lesích, popřípadě muži odjížděli do velkých měst, jako je Vídeň, Bratislava či Budapešť.

Na přelomu 19. a 20. století byl tento kraj na moravsko – slovenském pomezí značně izolovaný a taky sociálně zaostalý. Vytvořila se tu osobitá kultura, která byla hluboko spjatá s přírodou.

Kopaničářské rodiny bývaly dříve velmi početné. V jedné domácnosti žilo deset až patnáct osob. Sňatky byly uzavírány často v rámci regionu, a proto nebylo výjimkou, že se ženě vstupem do manželství nezměnilo příjmení. A tak se jednotlivé rody odlišovaly zejména přezdívkami.

ŽÍTKOVÁ, JE MÍSTO, KDE SE ZASTAVIL ČAS

Obec vznikla mezi 17.-18. stoletím, v návaznosti na starší osídlení v okolí dnešního Starého Hrozenkova. Název obce je údajně odvozen od slova „žítek“ (život), který zde musel být často obnovován po nájezdech Turků, Tatarů a dalších útočníků.  Říká se tomu tady „na konci světa“, silnice tudy vede jen díky tomu, že je tu hranice se Slovenskem. Díky izolovanosti tu vedla první silnice až v roce 1930 a do roku 1948 nebyla elektrifikovaná.

HNÍZDO CHYTRÝCH BAB. A PROČ BOHYNĚ? PROTOŽE BOHUJÚ

Název bohyně pochází ze skutečnosti, že při svých zaříkáváních a léčbě prosily Boha o pomoc („bohujú“). V Kopanicích bohyně prý nikdo nikdy nebral jako něco zvláštního, v každé druhé třetí chalupě nějaká žila. Lidé k nim ale cítili respekt, měli úctu i strach. Bohyně léčily často nejen tělo, ale i duši člověka. Dělaly i porodní báby. Uměly nejen „léčit“ a vyznat se v bylinkách, ale řešily sousedské spory, popřípadě je ale též způsobit. Dokázaly najít i ztracené či odcizené věci. Vypomáhali milencům nebo zamilovaným ve všech jejich tužbách, ale dovedly je taky rozlučovat. Nebo k nim zašla hospodyně, pokud jí nedojila kráva. Bohyně dokonce uměla očarovat soudce tak, aby vyhrál soudní spor její klient. A tak se za nimi se svými bolestmi a problémy sjížděli lidé z celého Rakousko Uherka.

Žítková se tak díky Bohyním stala místem, jejíž věhlas sahá daleko.

Mezi slavné bohyně na Žítkové patřily:

Dorka Gabrhelová

Stará Pagáčena – rozená Gabrhelová

stará Belohlavová – rozená Idesová

Fuksena – Anna Gabrhelová

mladá Kročilka neboli mladá Mišenčena – Kačena Gabrhelová

Struharka  – Anna Struhárová

Perchaňa – Anča Stropnická

stará Štrivka – Kateřina Juračková

Švarná – Dora Kotuláčová

Rozmanitová – Kateřina Hodulíková

Chupatá – Irma Gabrhelová – poslední bohyně na Žítkové

PROČ MĚLY BOHYNĚ PŘEZDÍVKY? 

Ne vždy bylo jednoduché se vyznat ve všech dětech narozených pod stejným příjmením. Snad právě proto se na Kopanicích vždy navzájem rozlišovali vtipnými či hanlivými přezdívkami, který s nimi putovaly celý život. Přezdívky vznikaly všelijak. Ať zkomolením některého z dříve užívaných příjmení, či jí byla přisouzena zcela náhodně díky fantazii některého z místních obyvatel.

KDO SE MOHL STÁT BOHYNÍ?

„Bohování“ se dědilo z matky výhradně na prvorozenou dceru, pokud na to měla vlohy. Když se dcera odmítla učit, umění její matky zaniklo. Matka vždy vyučila prvorozenou dceru. Díky svým schopnostem byly v minulosti často pronásledovány, pranýřovány a dokonce mučeny.

 CÍRKEV, KOMUNISTI, NACISTI A PROJEKT „H“

Zatímco jedni je vyhledávali a spoléhali na jejich pomoc i rady, jiní se snažili tuto lidovou tradici vymýtit. Mezi jejich nepřátele patřila zejména církev. Mezi zásadní a nejznámější odpůrce patřil farář Hofer, který popíral jakoukoliv nadpřirozenou schopnost bohyní a snažil se dokázat, že jde o triky, které těží z pověrčivosti. Hofer o nich napsal spis s názvem „Bohyně na Žítkové“. A pokud vás to zajímá, tak Vlastimil Hela vydal podle jeho svědectví knihu „Tajemství bohyní na Žítkové“.

Dalším úhlavním nepřítelem byl komunistický režim. Ten byl nepřítelem tradice lidového léčitelství a bohování. V té době totiž bylo postihováno vše, co vybočovalo z řady a bylo jiné, navíc těžko uchopitelné a ovládatelné. A tak bohyně často končily ve vězení nebo v blázinci. Zajímavý je přitom fakt, že bohyně byly i za éry socialismu často zvány do nemocnic v Uherském Brodě, Uherském Hradišti i jinam, aby zde pomáhaly odejít umírajícím pacientům z tohoto světa. Jen díky jejich působení prý tito lidé skonali velmi klidně, smířeně a beze strachu.

Během 2. světové války byla však paradoxně jiná situace. Bohyně byly chráněny v rámci projektu „H“ (Hexen = čarodějnice). Tento výzkumný projekt vedl doktor Rudolf Levin. Ten shromažďoval veškeré informace o čarodějnických procesech i o lidech disponujících magickými schopnostmi. Nacisté byli okultismem fascinováni. Bohyně z Kopanic byly prověřovány, zdali nejde o ženy pokrevně spřízněné s dávnými starogermánskými kněžkami. Na Žítkové se dokonce mezi lidmi uchovala legenda, že jednu z bohyní měl s prosbou předpovězení budoucnosti osobně navštívit Heinrich Himmler, říšský ministr vnitra a vrchní šéf SS. Prý si tu nechal od jedné bohyně věštit budoucnost. Bohyně v tom byly však nevinně.

„ANDZELE“

Říká se, že aby bohyně mohly využít momentu překvapení, využívaly tzv. „andzele“ (andělé). Chtěl-li cizí člověk na Žítkové vyhledat konkrétní usedlost, byl nucen si najít průvodce. Místní obyvatelé si tímto způsobem přivydělávali. Jejich úkolem bylo nejen dotyčného doprovodit, ale dát se s ním do řeči a nenápadně vyzvědět, co nejvíce informací o účelu jeho návštěvy u bohyně i o něm samotném. Informace pak předali bohyni.

MAGICKÝ RITUÁL

Bohyně lily z vosku a dle rozmanitých tvarů, který ve studené vodě nabyl, hádaly, co kdo ukradl, kde je to schované, s kým se podělil apod. Bohyně ohmatávala všechny jeho zákruty a četla z něj svým zákazníkům diagnózu, rady i budoucnost.

„Povedz ty mně vosku, voščíčku, spravedlivú svjatú pravdu, pravdičku…“

Kromě vosku potřebovala bohyně hrnek, v němž se tavil, nádobu se studenou vodou, do které se rozpuštěný vosk lil, a zeliny (byliny). Čítaná voda – voda, která se používá při každém magickém rituálu. Bohyně ji vlévá do plechového hrnce určeného pouze k tomuto účelu. Do čítané vody pak zaříkává a vhazuje do ní horký roztopený včelí vosk, z jehož odlitku čte klientům budoucnost.

Nebyla to však ledajaká voda, nabírala se ze soutoku potoků, a věřilo se, že má léčivé účinky. Bohyně do ní dávaly macerovat různé byliny a rovněž nechyběly vhozené uhlíky. Takto upravená voda se pak užívala nejen k omývání, ale i vnitřně.

Poté, co jí vosk prozradil diagnózu, předepisovaly bohyně léky, zpravidla odvar z léčivých bylin. Těmi nemocného hned také zásobily, neboť byly vyhlášenými bylinkářkami.

BOŽÍ APATÉKA

Pro doktora bylo z Kopanic daleko (jednotlivé usedlosti byly rozmístěny po celé krajině a nevedly k nim žádné cesty a byl to problém hlavně v zimě). Nejbližší lékař sídlil v Bojkovicích, což bylo 12 km pěšky. Lidé neměli čím zaplatit a nemocný by na voze během cesty, která byla velmi špatná, pravděpodobně zemřel. Lidé v krajině izolované od ostatního světa se jen pomalu zbavovali nedůvěry k moderní medicíně. A proto se zde drželo lidové léčitelství.

Čarující krása Kopanic

KTERÉ BYLINY SE V LÉČENÍ NA KOPANICÍCH POUŽÍVALY?

Bylinky se sbíraly podle období. Některá bylina se sbírá na jaře, některá v létě, ale nejčastěji se sbíraly na Sv. Jána. To se musely sbírat v noci a některé bylinkářky je musely sbírat mlčky. Zdánlivě to vypadá jako pověra, ale mělo to asi svůj význam. Některá rostlina má nejvíc účinných léků právě v noci. A když někdo chtěl bohyni udělat naschvál, tak jí při sbírání bylin řekl „Pomáhej Pán Bůh“. Ona musela odpovědět, a když odpověděla, rostlinky ztratily svůj účinek. Byla to taková obrana proti tomu, aby nebyly očarované.

Sušené bylinky měly bohyně doma vždycky a uměly poradit, na co která pomůže. Ale v podstatě téměř každá žena zde byla schopna nasbírat bezpočet bylin, které samozřejmě znala a dovedla s jistotou použít.

V apatéce bohyní nesměla chybět:

Třezalka – to je milovník, ten si brali chlapci při námluvách. Zapichovali si jej do holénky pro štěstí

Přeslička rolní – bylinka mládí a lidé od 40 by ji měly pít každý den

Krušinka – ta rostla všude. Ta se chystávala dobytku do nápoje, aby mu šmakovalo

Řepík – byl hojivý, na ten se muselo pamatovat, aby jej bylo dostatek na zimu.

Dalšími bylinkami, které se sbíraly, byly např. podběl, petrklíč, devětsil, plícník lékařský, hlohový květ, květy a plody černého bezu, mařinka vonná, mateřídouška, řepík, kozlík a další. Mnohým bylinám se pak přisuzovala magická moc.

Bylinné lektvary a čaje byly doporučovány k pití. Často bylo třeba bylinu macerovat ve „ščasnej vodzičce“ nebo v kořalce. Někdy se sušené směsi pálily a nemocný se jimi „kadzil“ (okuřoval). Jindy se směs dávala do koupele, přikládala na bolavé místo apod.

Je to jen zlomek krásy, která tu na loukách roste, takovou rozmanitost jsem skutečně dlouho neviděla. Je to fakt nádhera. Kéž by to nebyla taková ojedinělost.

Hotel Kopanice, který vystavěli v 70. letech, původně to byla internátní škola, kde přes týden bydlely děti z okolních samot, aby nemusely každý den šlapat kopce. V zimě by se do školy ani nedostaly.

Stará škola je pak nyní změněna na penzion Žítková.

DŮM POSLEDNÍ BOHYNĚ IRMY GABRHELOVÉ

V osadě Čierné je dodnes chalupa, kde žila poslední žítkovská bohyně Irma Gabrhelová, známá pod přezdívkou „Chupatá“, kterou používala stejně jako její matka, které se jinak říkalo bohyně Struharka. Pocházela ze třinácti děti. Vdávala se, když jí bylo pětadvacet. Se svým mužem měla sedm dětí. Irma Gabrhelová ovdověla, když jí bylo osmašedesát roků a od té doby žila v chalupě sama. Umřela ve věku devadesáti sedmi let. S ní odešel i fenomén Bohyní.

Majitel koupil dům v roce 2005, aniž by znal jeho historii. Ze Žítkové pochází jeho žena, a proto tu hledali chalupu ke koupi. Dům dali do kupy přesně podle původního půdorysu mnohem dřív, než sem začaly proudit davy turistů. Stavení bylo na tehdejší místní poměry poměrně bohaté a moderní.
V domku se nesmí fotit, točit, nahrávat, to by se mohlo pokazit kouzlo místa. Ani bohyně neměly rády, když je někdo fotil. a to hlavně z tohoto důvodu – silné energie.  Majitel vypráví i historku o filmařích z televize, kteří do stavení přišli, ale udělalo se jim nevolno a z natáčení sešlo. Takže mám fotky jen zvenčí, zevnitř si nesu jen vzpomínky. Je tu velmi znatelný „genius loci“ (duch místa). Místo si zachovalo respekt, který si toto místo uchovalo dosud i po odchodu své majitelky. Říká se, že se tu protínají siločáry minulosti a budoucnosti.

Nedávno k domu přistěhovali z okolních kopců dvě prastará stavení, upravili je a teď je ukazují turistům jako typická obydlí.

Ale i tak vám zkusím přiblížit, co se nachází uvnitř. Dům má 2 obytné místnosti – kuchyň a ložnici (to byl luxus), ve stáji 2 krávy a koně (velké bohatství), kozu, slepice a prase. Dvorek je pěkný, po stranách jsou starodávné lavice pro turisty.  Můžeme si natočit vodu do hrníčku z kohoutku v kamenné zdi. Prý je to voda, co přenáší informace. Je nám hrozné horko, sluníčko svítí jako blázen, takže studenou vodu jsem uvítala.  Co mne zajímá nejvíc, je Irmina kuchyně. Jsou tu kamna, na kterých se roztavoval vosk, stůl, na kterém se věštilo. V ložnici je zrekonstruovaná truhla, skříně, postel a kolébka. Na zdi jsou svaté obrázky.  Vše zdobí záclonky a přehozy s klasickou kopaničářskou výšivkou. Výšivky pochází od manželky majitele. Je tu i starý kroj, které majitel sehnal. Ze všeho sálá zvláštní energie. Majitel říká, že by v podobném stavení nikdo z místních nikdy nespal, bojí se.

Také říká, že Irma zde fyzicky není, ale určitě nás pozoruje. A já tomu věřím, protože když pan majitel ke konci zazvonil zvonečkem, po celém těle mi přejel nevysvětlitelný mráz. Mám respekt!

Před domem Irmy se nachází dřevěná zvonice, kterou nechali vystavět současní majitelé.

Nedaleko domku Irmy se nachází rodinná salaš – ovčí farma U kapličky. Zde nacházíme krásnou a kouzelnou nově postavenou roubenku s charakteristickou střechou ze slámy. Prodávají tu výborné caprese s ovčím sýrem, oštěpek a výbornou mateřídouškovou limonádu.

Cestou zpátky do Starého Hrozenkova jdeme z prudkého kopce. Už se vůbec nedivím, že ke konci života Irma tady raději zůstávala a moc dolů do města nechodila.

Pomalu se loučíme se Starým Hrozénkovem, ale přeci jenom chceme navštívit ještě jedno místo po cestě.

KOMŇA

Předpokládá se, že Komňa byla pojmenována buď podle typu půdy, který se na daném místě vyskytoval (hrudovitá země), nebo podle polohy na stráni. Komina je opak roviny. Odjakživa se tu chovalo hodně dobytka. Jak jinak si vysvětlit, že tato obec byla celoevropsky vyhlášenou baštou zvěrokleštičů.

Komňa leží nedaleko Světlova u Bojkovic, kde byl zámeckým pánem údajně skutečný otec učitele národů – šlechtic Václav Tetaur z Tetova. Vypráví se, že synu Jeníčkovi, který později přijal církevní jméno Amos a jemuž dnes říkáme Komenský, platil školy a studia. Kdo ví, jak to tehdy bylo.

„Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“

Výlet do Bílých Karpat byl moc pěkný a mám z něho novou krásnou sbírku fotografií. Určitě se sem ještě jednou vrátím. A jak nám říkali, z domu Irmy Gabrhelové se pomalu stává poutní místo.

Ať je můj článek pro vás inspirací a tipem k pěknému výletu.

P.S.: Informace jsem čerpala z knihy Žítkovské bohyně. Lidové magie na Moravských Kopanicích od autorky Dagmar Dobšovicové Pintířové, která provedla terénní výzkum. Dále z knihy Žítkovské čarování s podtitulem Pravdivý příběh žítkovských bohyní od Jiřího Jilíka.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když jej budete sdílet nebo zanecháte nějaký milý komentář pod článkem. 🙂

Také bych vás chtěl pozvat, abyste se ke mně připojili na Instagramu a  Facebooku.

&