Rozhovor s Jitkou Juliet Navrátilovou, úspěšnou průvodkyní v Londýně, šamanskou praktičkou a vypravěčkou příběhů

Seznamte se s Jitkou Juliet Navrátilovou. …profesionální průvodkyní v Londýně, která studuje antropologii, léta se zabývá metodami osobního rozvoje, ženskou spirualitou a šamanismem. Napsala knihu Myslet srdcem, která je svým způsobem velmi nevšední. Jedná se o poutavý cestopis vyprávějící o snaze porozumět nemoci a tím i sobě. Její knihu jsem dostala k narozeninám a to zrovna v době, kdy se snažím popasovat s endometriózou a rozhodla jsem se pro alternativní formy léčení. Říká se, že každá žena, která uzdraví samu sebe, pomůže uzdravit rodovou linii žen, co přišly před ní a které přijdou po ní. A já si myslím, že zrovna Jitčina kniha vám může pomoci dodat odvahu, dělat věci jinak či vás navede na cestu uzdravit sama sebe.

Jak by ses představila čtenářům Chilli&Chocolate?

Jsem holka, která má ráda svobodu a rozmanitost a nesnese omezení jakéhokoliv druhu. Proto tak miluji své srdce, protože to je neomezené. Proto neustále rozvíjím svůj potenciál, protože je nekonečně velký. Proto tak ráda cestuji, protože každá cesta je jiná. Proto tak miluji lidi, protože každý člověk je jedinečný.

INSPIRACE

Jmenuješ se Jitka Juliet Navrátilová. Kdy a proč sis přidala jméno Juliet? Jitka Ti nestačila?

Jitka mi nikdy nepřirostla k srdci, asi proto, že mi všichni vždycky říkali Jituš. Když jsem ale v 19 odešla do zahraničí, bylo to moc komplikované vysvětlovat, že ačkoliv mé jméno je Jitka, nemám ho ráda, ale zase Jitush bylo až moc osobní. Adoptovala jsem tedy Juliet, protože má většinu písmenek Jituš. A Juliet jsem se opravdu stala.

Napsala jsi krásnou knížku Myslet srdcem s podtitulem Psychedelická cesta Latinskou Amerikou. Název už sám o sobě napovídá, že to nebyla jen tak obyčejná cesta. Zajímá mě, proč ses vydala právě do Latinské Ameriky?

Vedle mé „normální“ práce jsem u nás v Anglii působila také roky předtím jako šamanská praktička. Jedná se sice o neošamanismus (šamanismus uzpůsobený západní intelektuální mysli), ale vždycky jsem snila o tom, dělat ceremonie s šamany v jejich původním prostředí. Když jsem vážně onemocněla, rozhodla jsem se odjet do Latinské Ameriky, kde šamané stále působí.

V knize se netajíš, že jsi trpěla autoimunní nemocí – Lupus (pozn. Lupus je chronické, zánětlivé, autoimunitní onemocnění, které může postihovat kůži, klouby a vnitřní orgány). Jak sis takovou nemoc přivodila?

Chronická onemocnění se nepřihodí přes noc. Začnou bublat pod povrchem dlouho, dlouho před tím než propuknout. A to propuknutí je většinou způsobené intenzivním stresem. V mé knize popisuji všechny ty střípky, které vedly k vytvoření mé nemoci, ať už to byl uspěchaný životní styl, neposlouchání potřeb těla, sabotážské podvědomé programy oběti plynoucí ze zranění v dětství a nesprávná dieta. Naštěstí mě ale ona nemoc přivedla zpátky k sobě.

Autoimunitních nemocí stále přibývá. Já sama mám endometriózu. Proč si myslíš, že spoustu lidí v dnešní době trpí složitými nemocemi, na které dnešní moderní medicína nezná odpověď?

Moderní medicína je úžasná na řešení akutních zdravotních problémů a zbavování se bolesti. Ale bolest má své důležité místo v životě těla. Je jazykem těla, které k nám promlouvá, nebo si spíše stěžuje na disharmonii. Tak tomu aspoň rozumím já a tak jsem se vyléčila. Začala jsem poslouchat své tělo a své srdce a to mě vedlo hlouběji do mého nitra, do zárodku nemoci. Naše složité nemoci odzrcadlují naše složité životy a složitý svět, ve kterém žijeme. Vzdálili jsme se svému nitru a přírodě. Jsme zmatení. V případě autoimunitních nemocí lékaři říkají, že je tělo popletené a ničí samo sebe. To je hodně silný verdikt. Já ovšem považuji tělo za dokonalé a co ho ničí jsou programy z podvědomí. Tam je potřeba hledat odpovědi. Tam jsem našla já tu svou.

Říká se, že nemoci pramení z naší mysli či z našeho ega. Já si osobně myslím, že pokud jsme nemocní, tak některé věci odkládáme, nejsme k sobě upřímní a vyhýbáme se vlastně našemu problému. Jaký je tvůj názor?

Souhlasím s tvrzením, že hodně nemocí pramení z mysli. Ale nevinila bych úplně ego. Ego dělá jen to, k čemu je stvořené, chrání nás. Jeho ochranné metody ale nejsou nutně zdravé pro člověka celkově, protože ego je na rozdíl od srdce omezené. Proto je potřeba s ním a myslí pracovat. A srdci důvěřovat. Jsou ale části nás samotných, kam nás ani vědomá mysl nepustí. A to je právě to podvědomí. Je to smetiště všech možných vzpomínek a programů a ty nás ovlivňují, aniž bychom si to uvědomovali. Já jsem byla vždy statečná a milovala život. Ale na té podvědomé úrovni jsem měla nastavený program oběti, která chtěla umřít. Až když jsem tento program odrušila a začala se milovat nejen navenek, ale i uvnitř, tak jsem se mohla začít uzdravovat.

S místní Ayamara žena na Isla del Sol na jezeře Titicaca, Bolívie

Byla jsi na tom špatně, přesto jsi odmítla klasickou léčbu. Myslíš, že jsi odvážná? Přeci jenom v alternativní medicíně může být určité riziko.

Klasická léčba a alternativní medicína ukazují pravdu jen z určitých perspektiv. Obě mají pravdu, ale jen částečnou. Člověk by se neměl odevzdávat jen té či oné. Vlastně člověk by se neměl odevzdávat ničemu a nikomu externímu, jako jsou lékaři či léčitelé. Ano, vyslechnout si je, ale odevdzat se svému nitru a svému srdci. Naučit se poslouchat svého vnitřního léčitelé a vůdce. Já jsem odmítla klasickou léčbu a braní steroidů, protože mi to můj vnitřní vůdce, mé srdce, vymluvil. Místo toho mě srdce navedlo na mou osobní cestu k uzdravení. Na každého z nás čeká tato cesta. A ano, může vést přes nemocnici a operaci, ale musí být podpořena naším srdcem.

Je nutná v životě velká změna, která Tě donutí jet až do amazonského pralesa? Většina lidí, které znám by si to netroufla.

Velké změny je potřeba, ale přes amazonský prales vést rozhodně nemusí. Má tam vedla, protože jsem kdo jsem a mám svou specifickou misi. Jak už jsem řekla, nemám nic proti nemocnicím a lékařům. Jen nabádám k tomu, začít důvěřovat hlasu svého srdce. Fyzické symptomy jsou manifestací emočních a psychologických onemocnění stejně jako špatné výživy. Začít poslouchat svůj hlas může být tou onou velkou změnou, ačkoliv navenek tak nepatrnou.

Je podle Tebe taková léčba pro každého?

Já jsem docela šílenec a extrémista. To se odzrcadluje v mých léčebných metodách jako byly ty intenzivní očistné diety v Amazonii, práce s psychedelickou medicínou, pobyt v tmě, intenzivní meditace atd. To samozřejmě není pro každého a i já nakonec pochopila, že v jemnosti je síla. Je jedno co a jak děláme. Hlavní je, že to co děláme nás povede dovnitř, do našeho nitra.

Vydala ses hledat pomoc do Peru. Proč sis vybrala zrovna tuto zemi?

Má přítelkyně, také šamanská praktička, tam měla kontakty s šamany, a tak jsem toho využila. Mé srdce mě v tom podporovalo. Celá cesta byla kombinací intuice, tedy vedení mého srdce, rad z okolí a nenáhodných náhod.

Jak tvoje léčba vypadala?

Začala jsem intenzivní očistou těla skrze různé detoxy a diety v Amazonii. A pak i očistou mého emočního těla s pomocí amazonské ayahuasky, andského kaktusu San Pedra, posvátného kakaa a mexických lysohlávek. Cesty do podvědomí se děly nejen s pomocí psychedelik, ale pak i s pomocí holotropního dýchání a intenzivní meditace.

Latinská Amerika má stále svoje šamany, kteří pracují se svojí původní medicínou. Nebála ses, že si můžeš ublížit, a že Ti třeba můžou něco podstrčit?

Proto je důležité mít šamana ověřeného a cítit to dobře v srdci. Poslouchat svou intuici. My, západní lidé, máme tendenci být docela naivní, když jde o šamany a léčitele. Protože je vidíme, stejně jako východní gurui, jako spasitele, jako někoho kdo nám pomůže. Ale to není správný přístup. Tito lidé jsou stejně jako my, lidé s dobrými úmysly, ale i stínem. Jsou tu od toho, aby nás vedli, ne nám pomáhali. My si pomůžeme sami.

Juliet na řece Amazonce, pročištěná po ceremoniích tabáku a ayahuasky

Podstoupila jsi tam rituály, které využívají psychedelické rostliny huachumy (kaktus San Pedro), tabáku, ayahuasky, kakaa a hub mexické lysohlávky. Já třeba až poprvé od Tebe slyšela o andském kaktusu San Pedro. Co to je a při jakých rituálech se používá?

Všechny rituály s psychedelickou medicínou vedou k tomu samému. Navádějí do nitra, do podvědomí, do sebe sama. Jen ta cesta tam může být trochu jiná. Huachuma je původní název, San Pedro bylo kaktusu dáno po dobytí Latinské Ameriky Španěli a vztahuje se na Svatého Petra, který otevírá brány do nebe. Neboli do jiných forem vědomí. Když pracuji s huachumou, cítím se více propojená se svým okolím, Zemí ale i vesmírem. Toť vše projekce mé samotné, a tedy mého nitra.

A co třeba tajemná ayahuasca? Jaký je rozdíl mezi těmito psychedelickými medicínami?

Ayahusca mě navádí do mého nitra jakoby přímo, ačkoliv i tam jsem ve spojení s vesmírem a Zemí. Težko se to popisuje. Jsou tu rozdíly, medicíny se projevují jinak, ale v konečné fází jsou výsledky podobné. Harmonie se sebou a okolím a probuzená láska k sobě, ostatním lidem a k Zemi na tak hluboké úrovni, kterou lze pochopit až když to člověk sám prožije. Před prožitkem je to jen přestava a spekulace, po prožitku je to něco, co s vámi zůstane do konce života.

Uzdravily tě tyto medicíny? Máš ještě nějaké příznaky svojí nemoci?

Jestli mě uzdravili se vůbec nedá takhle říci. Protože stejně jako ti šamani, tato medicína, ačkoliv se jí říká medicína, není to co uzdravuje. Ona pouze ukazuje a vede. A pak je na nás, co s tím uděláme. Jsme to my, náš vnitřní léčitel, který uzdravuje, když se rozhodneme omezení a programy nechat jít. To se ale nestalo přes noc. I když by mohlo. Po rituálu je totiž důležitá integrace zážitků a lekcí, která může trvat až několik let. Je to hodně individuální. Já začala vidět nemoc ne jako něco, čeho se musím zbavit, ale jako cestu k sobě samé. Doba integrace je stejně důležitá jako rituál a požití oné medicíny. Já se považuji za uzdravenou. Nemám žádné příznaky nemoci. Ale cesta pokračuje. Nemoc přestala být nepřítelkyně, které se musím za každou cenu zbavit, ale cesta, na které se vyvijím a rostu.

Když jsi přijela zpět ze svých cest, kde jsi hledala sama sebe, co jsi potom změnila ve svém životě?

Skoro všechno. Tedy pořád jsem musela chodit do práce a vydělávat peníze, abych se uživila. Žila jsem sama. Ale můj vnitřní svět se úplně změnil. Viděla jsem se jako součást všeho. Okolí nás ovlivňuje víc, než si připouštíme. A tak jsem se obklopila lidmi, kteří mi více rozuměli. Byla jsem tak spojená se svým tělem a srdcem, že bylo jednodušší naslouchat. Mé tělo začalo odmítat alkohol, maso a mléčné výrobky, které jsem pak zjistila nebyly pro mě a lupus dobré. Trávila jsem hodně času sama a prohlubovala svůj láskyplný vztah se sebou. Zároveň jsem si dávala prostor k té důležité integraci.

Kdybych se rozhodla absolvovat stejnou cestu za uzdravením jako ty, kterou největší radu bys mi dala?

Tu už jsem dala J – naslouchat svému vnitřnímu vůdci. Svému srdci a tělu. Když myslíš, že ten hlas neslyšíš, tak si nejdřív udělej detox, aby tělo a smysly byly čistější. Pak očistu mysli skrze pobyt někde sama. Nebo se jen třeba pravidelně zavřít na určitou dobu v koupelně, a tam se učit soustřeďovat na své nitro. Položit otázku a čekat na odpověď. Pak jen být pozorná. Odpověď vždycky nějak přijde. A pak když přijde, tak důvěřovat, že je to správná odpověď.

FIT

Jak se udržuješ v kondici?

Kromě zdravé výživy a občasného dne být úplně sama, považuji za důležité neustále hlídat svou mysl. Když se člověk začne pozorovat, tak zjistí, kolik se toho během dne v mysli děje a že hodně z toho jsou projevy sabotážnických programů a negativních myšlenek. Nepotlačuji je, ale jak si je uvědomím, tak si je ihned zpracuji a rozpustím. Také se hodně usmívám a snažím se vždy najít něco, za co být vděčná. Ono to pak nejde se neusmívat. J

Ve své knize popisuješ některé rituály, které jsi v Latinské Americe absolvovala. Dnešní moderní svět spoustu rituálů vytěsnil. Ty sama se zabýváš ženskou spiritualitou a v knize popisuješ Tanec bílých paní. Myslíš si, že by dnes ženy byly šťastnější, kdyby se navrátily k těmto rituálům a začaly třeba tančit?

Naprosto. A to je součástí mé mise a proto studuji antropologii. Ženské rituály jsou potřeba pro naše ženské zdraví. Nemusí se jednat o velkolepý náročný rituál, ale o něco, kdy si žena připomene posvátnost života, smysl svého cyklu a tím sama sebe. Když se v tomto duchu setkají ženy v kavárně, také je to rituál.

Sama medituješ. Překvapilo tě něco při meditaci, co ses o sobě dozvěděla?

Medituji přes dvacet let. A co jsem se o sobě dozvěděla, ale nepřekvapuje mě to, je, že těch dvacet let nehrají úplně tolik roli, protože je velmi jednoduché ztratit kontakt sama se sebou, když člověk není pozorný. Především v tomto náročném hektickém světě. Zaroveň ale, jak jednoduché, i když né tak snadné, to je, se k sobě opět vrátit, když člověk opravdu chce.

Teotihuacan pyramidy kousek od mexického hlavního města Mexico City

GURMÁN

Jaká je tvoje oblíbená kuchyně? Vaříš ráda?

Protože žiji skoro půlku života v Londýně, kde se setkává snad celý svět, tak jsem si zvykla a oblíbila všechnu možnou kuchyni. Miluji asijskou všeho druhu, protože je lehká, ale opravdu nemůžu říct jaká je nejoblíbenější. Když jsem v Česku, tak si vždy dám knedlíky. A když jsem kdekoliv ve světě, tak jím a oceňuji tu jejich. Že bych úplně ráda vařila se říci nedá. Ne kvůli vaření, ale kvůli tomu, že na to nemám čas. Tady v Londýně je možnost docela levného a zdravého stravovaní, takže jím často venku.

Dnes už víme, že naše nemoci pramení z nezdravého životního stylu. Změnila jsi nějak svůj jídelníček? Pokud ano, tak jak?

Mé tělo si začalo vyslověně říkat, co chce a co nechce. A tak když jsem v supermarketu, tak tam nejsem jen ve svém těle, ale se svým tělem. Snažíme se vyhýbat rafinovanému cukru a přestala jsem jíst sladkosti. Také už nepiji alkohol a vůbec mléčné produkty. Maso občas, když si tělo o to řekne, ale velká část mého jídelníčku je veganská.

Česká kuchyně není moc zdravá. Vaříš nějaká česká jídla v Londýně? Existuje české jídlo, které ti v cizině chybí?

Občas si udělám štrúdl. Ten miluji. A chybí mi český chleba. Jinak jsem si na českou kuchyni za těch 19 let mimo odvykla a už mi nechybí. Asi taky proto, že je tak těžká.

TRAVEL

Jako malá jsi chtěla být dobrodruh nebo ses jím postupem času teprve stala?

Už jako malá jsem snila být dobrodruh a věřím, že jsem jím vždy byla a pořád jsem. To se projevuje v mé celoživotní lásce k cestování a poznávání nových kultur. Někdy je to opravdu dobrodružství.

V devatenácti letech jsi odjela na dva roky do Berlína. Co jsi od toho čekala?

Zlepšit si němčinu. A udělala jsem dobře. Němčina je můj hlavní pracovní jazyk. Berlín byl navíc taková neutrální půda a mohla jsem si tam uspořádat, co v životě chci. V Česku se mi to moc nedařilo. Cítila jsem se tam hodně omezená.

A co tvoje první cesta do Londýna? Já třeba nikdy nezapomenu na den, kdy jsem odjela do Londýna jako Au-Pair a z trajektu jsem poprvé viděla bílé útesy pobřeží. Úplně mi bušilo srdce, když jsem stanula na anglické půdě. Vzpomeneš si taky na první dny po přestěhování?

Přesně tohle co jsi teď popsala, jsem já popsala ve všech článcích v časopisech a rozhovorech v rádii. Tyto pocity byly navíc doprovázené úlevou, že jsem konečně doma. Až v Anglii jsem roztáhla svá křídla. O tom bude má druhá kniha.

Provázení v anglické zahradě v Kentu (Sissinghurst), Jižní Anglie

V Londýně pracuješ jako průvodkyně. Turisty provázíš pouze v Londýně nebo i jinde po světě? Kdo jsou tvoji klienti?

Provázím po Londýně a okolních hrabstvích. Miluji jihozápadní Anglii a často tam jezdím s turisty. Abych se mohla stát profesionální průvodkyní, musela jsem studovat vše o Anglii a Londýně. Mimo Anglii tedy proto neprovázím. A ani bych nechtěla. Miluji to tady a ráda ukazuji lidem svůj adoptovní domov.

Jak často se vracíš domů?

Co jsem napsala svou první knihu je to mnohem častěji. Ale nejsem na Česko zvyklá, lidé jsou tu jiní a já si na ně opět musím zvyknout.

Chceš se do Česka jednou vrátit?

V úmyslu jsem to rozhodně neměla, ale osud a mé srdce mají jiné plány. Mně tedy nezbývá, než následovat mé vnitřní vedení, ať už se to egu líbí nebo ne.

OSOBNÍ

Jaký je tvůj životní sen? Co tě nejvíc v životě inspiruje?

Můj sen je konečně po tom všem, čím jsem si prošla, žít v harmonii se sebou a se vším co dělám a to ne na měsíc či jen o víkendu. Ale pořád. Mým snem je také inspirovat ostatní. To mě velmi inspiruje tím jak mi to připomíná žít podle toho, co káži.

Také mě velmi inspiruje příroda. Tam je všechna moudrost.

Co bys vzkázala všem, kteří se bojí jít za svým snem?

Strach patří k životu. Tak ho mějte, ale nenechte se jím omezovat. Strach vychází z omezeného ega, které se bojí vystoupit se své komfortní zóny. Ujistěte své ego, že vše bude v pořádku a vystupte. Sen je naděje, ale nebude plápolat navždy. Jen když ho budete následovat. Pak se stane pochodní, která bude svítit na cestu.

Prozradíš nám na sebe nějakou osobní věc? (zlozvyk, talent, vlastnost, posedlost, slabost…) Jsem workoholik a mám závislost na znalostech a informacích. Pořád se musím něco učit. Je to má posedlost, slabost a dar zároveň.

Co bys vzkázala čtenářům blogu Chilli&Chocolate?

Následujte své srdce a naslouchejte svému tělu. Ti jsou vaši nejlepší přátelé a budou při vás vždy stát. Těm můžete důvěřovat.

Inspirovat se  můžete na Julietiných stránkách – www.cestakesvetlu.cz

Líbil se vám článek. Budu ráda za vaše reakce a když o něm dáte vědět ostatním..

 

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.