Rozhovor s Žanetkou Gi, talentovanou vietnamsko-českou vizážistkou

Žít v cizí zemi není žádná sranda. Ale přijet do cizí země přes půlku zeměkoule sama v 15 letech, tomu říkám odvaha. Žanetka Gi je profesionální vizážistka. Z původní profese účetní jí to táhlo jinam a díky své šikovnosti a píli se jí sen splnil. Ačkoli se v této branži pohybuje teprve pár let, dokázala si za tu dobu vydobýt poměrně silnou pozici a patří mezi nejlepší v oboru. Sama o sobě je nejen krásná, ale když líčí nějakou ženu, chce, aby se tak cítila i ona. Pokaždé mě inspiruje a zvýší můj zájem o líčení. Když mi naposledy vytvářela make-up, cítila jsem, že každý její tah štětce je naplněn láskou, nadšením a vášní pro tento obor. Ale co si na ní cením nejvíc, je její upřímnost.

Jak by ses představila čtenářům Chilli&Chocolate?

Hyperaktivní, cílevědomá, pracovitá (jen když chci) a kreativní. Dobrá kamarádka, která nikdy nic neprozradí.

INSPIRACE

Tvoje jméno nezní moc vietnamsky. Jak jsi k němu přišla?

Ve vietnamštině se jmenuji Chung Thị Hương Giang, ale spousta lidí to neumí správně vyslovit. Moje česká babička mi nejdřív říkala Zuzano. Jenže mně to znělo strašně tvrdě. Oslovovat Žaneto mne začali postupně. Je to taková jemnější varianta. Mně se to hrozně líbí a úplně se s tím ztotožňuji.

Podle čeho si vybírají Vietnamci česká jména? A proč vlastně?

Myslím, že to nemá žádnou zákonitost. Většinou si je volíme proto, že to Češi neumí vyslovit. A než aby to krkolomně vyslovovali, je lepší si jméno změnit.  Volíme si taková česká jména, která jsou foneticky velmi podobná těm našim.

Pověz mi svůj příběh. Jak ses dostala do Čech?

No, uteklo to velmi rychle. Do Prahy jsem přijela 31. července před 16 lety. Původně jsem přijela na návštěvu rodičů. Měla jsem objednanou i zpáteční letenku. Můj mladší bratr přiletěl asi měsíc přede mnou. Ten měl však jasno v tom, že tady zůstane s rodiči. Já jsem je chtěla jen vidět, protože jsem maminku neviděla asi 10 let a tatínka 7 let. Říkala jsem si, že je pravý čas přijet a zjistit, zdali jsou zdraví a jak se jim daří. Po dvou měsících jsme však došli společně k závěru, že tady zůstanu. Rodiče byli moc rádi, že jsem toto rozhodnutí učinila.

Takže jsi v 15 letech z Vietnamu do Čech přiletěla úplně sama?

Ano, letěla jsem z Hanoje a přestupovala v Paříži. Na letišti jsem samozřejmě zabloudila a plakala. Nakonec jsem nabrala odvahu a šla za slečnou k informacím, aby mi poradila, kde mám přestoupit. Samozřejmě jsem letadlo zmeškala. Měla jsem ale štěstí, slečna na informacích byla moc milá a zajistila mi náhradní let. Byl to pro mě šok. Jako dítě jsem znala jen vietnamštinu. Angličtinu jsem se ve škole učila, ale nikdy jsem nemluvila s nikým v cizině.  A teď jsem si najednou musela poradit sama. Nakonec to všechno dobře dopadlo.

Před chvilkou jsi řekla „česká babička“. Trošku mi vysvětli, koho tím myslíš?

Je to známá naší rodiny, která pro nás pracovala v obchodě. Má zhruba stejně starou vnučku, jako jsem já. Vždycky jsme jí říkali “babičko”. Byla to pro mne taková náhradní babička. Je strašně moc milá. Naučila jsem se od ní péct buchty, vařit guláš, knedlíky, atd. Její manžel byl rybář a můj bratr se od něj naučil rybařit.

Když jsi přijela, bylo ti 15 let.  Co škola?

Ve Vietnamu jsem měla za sebou 9. třídu. Ale rodiče usoudili, že půjdu znovu do 9. třídy. Musela jsem to všechno absolvovat v češtině. Učitelé na mě byli neskutečně hodní. Opravdu mě vzali na milost s mojí češtinou. Zvládala jsem třeba jen částečně skloňovat. Za rok jsem udělala přijímačky na gymnázium v Jindřichově Hradci. Musela jsem tam složit slib panu řediteli, že pokud mne vezmou, budu muset všechny předměty zvládat v češtině.

Pamatuješ si ještě Vietnam? Co se Ti hned vybaví?

Je to vlastně můj domov. Prožívala jsem tam krásné dětství s prarodiči a s bratrem. V rodině se teď střídáme a jezdíme je pravidelně navštěvovat. Já tam byla třeba minulý rok.

Myslím, že čeština musí být pro cizince velmi těžká.  Je to tak?

Pro mě bylo asi nejtěžší naučit se 7. pádů. To máte fakt velice komplikované. A hlavně máte spoustu výjimek. Některé se sice dají vyvodit, ale spoustu si jich musí člověk zapamatovat. R s háčkem (Ř) mi dalo taky hodně zabrat. Učila jsem se to snad rok. V tomto ohledu, to měl můj bratr jednodušší, protože šel hned do druhé třídy. Ale myslím si, že když chceš, tak dokážeš všechno.

Máš moji obrovskou poklonu. Být hozená do cizího prostředí, naučit se úplně cizí jazyk a učit se v něm.  Čím se cítíš víc? Vietnamcem nebo Čechem? Dá se to vůbec takto říct?

To je těžká otázka. Když mluvíš česky, tak myslíš česky a cítíš se jako Češka. Naopak s přítelem pořád mluvíme vietnamsky. Takže doma se cítím víc jako Vietnamka. Důležité je být spokojená se vším, co máme a nerozlišovat, jestli je to Čech nebo Vietnamec. Každý je nějaký a jazyk je jen prostředek pro dorozumívání. Všechny tyto zkušenosti ze mě udělaly člověka, jakým jsem teď. Platí tady asi, co tě nezabije, to tě posílí.

Co vlastně žene váš národ se přestěhovat tak daleko? A proč zrovna Čechy?

Nevím, jaké je to dnes. Důvody mých rodičů, což je původní generace Vietnamců, která sem začala přicházet, byly čistě finanční problémy. Museli živit ještě prarodiče. To je vlastně další rodina. Maminka tu za komunismu pracovala v textilní továrně. S Československem měla dobré zkušenosti, proto se rozhodla znovu sem přijet. U ostatních rodin to bylo podobné.

Jste pověstní svou pracovitostí. O vietnamských dětech se říká, že jsou ve škole velmi snaživé. Jsou takové i ve Vietnamu, nebo jen tady u nás, kde to mají mnohem těžší a snaží se, aby se prosadily?

Vietnam je obecně hodně chudý. Je tam velká propast mezi lidmi, kteří jsou bohatí a těmi, co nemají, co jíst. Naše rodina patří spíš k té druhé polovině. Takže moji rodiče neměli na výběr než být pracovití. Byli vděční za tu šanci, co dostali, aby zvládli podporovat prarodiče finančně. Když jsem sem za nimi přijela, viděla jsem, že jsou hodně zaměstnaní. V obchodě zůstávali od rána až do večera. Takže jako děti jsme jim museli taky pomáhat. Byli náš vzor.

Jaký si myslíš, že je mezi našimi národnostmi rozdíl?

Jak jsem tady vyrůstala, tak nejvíc rozdílů asi vnímám mezi dětmi. Vietnamské děti víc poslouchají rodiče. Cokoliv rodiče řeknou, tak je pravda. Neargumentuješ. Prostě to uděláš. Když mi rodiče řekli, že jdu do obchodu pomáhat, tak jsem nad tím nepřemýšlela, že bych nešla. České děti mezitím chodily na rande nebo šly na párty. A většinou, když jim rodiče něco řekly, tak vyjádřily i svůj názor. Já to vnímám pozitivně, protože člověk tak myslí vlastní hlavou. Jinak myslím, že moc velké rozdíly nejsou.

Je nějaká vlastnost, kterou bychom se měli od vás naučit?

Možná byste mohli být víc pracovití. 🙂 Dělám si legraci. Ve své branži znám spoustu lidí, jako jsou vizážistky nebo fotografové, kteří jsou nesmírně pracovití. Možná je to i tím, že dělají práci, která je baví. Potom pojem čas nic neznamená a děláš klidně do večera.

Pracovala jsi jako účetní, ale nakonec je z tebe vizážistka. Jak ses k tomuto povolání dostala?

Bylo to částečně mým dětským snem. Vždycky jsem byla kreativní a ráda jsem kreslila. A od kreslení na papír ke kreslení na tvář je to jen krůček. Po škole jsem šla pracovat jako účetní, protože jsem vystudovala VŠE. Bylo to částečně i přání rodičů, abych zůstala v oboru. Já jsem samozřejmě neprotestovala. Ale po dvou letech jsem zjistila, že to není pro mne. Pokud chodíš do práce, tak z ní musíš mít radost. Já jsem si tak ale nepřišla. Ze začátku jsem chtěla něco na rozptýlení, a proto jsem se přihlásila na kurz make-upu. Do svých 25 let jsem se nemalovala. Nevěděla jsem, co je to make-up nebo pudr. Moc se mi to zalíbilo. Po kurzu se mi ozvaly s nabídkou práce. Začala jsem pracovat pro značku Inglot. Chtěla jsem to vyzkoušet a nakonec jsem pro ně pracovala dva roky. Taky jsem pracovala pro kosmetickou značku Bobi Brown. Nakonec jsem se však rozhodla pracovat na sebe a s přítelem jsme založili Gi studio.

Co je na takové změně povolání nejtěžší?

Malování vnímám jako to nejhezčí, co mne potkalo. Strašně moc jsem se snažila být ta nejlepší v oboru. Asi jsem měla štěstí, že na začátku mojí kariery mě přijala značka. Byla to pro mne jistota stálého příjmu. Asi to nejtěžší bylo vybudovat si svoji klientelu. No a taky přesvědčit rodiče, že ta změna je pro mne opravdu dobrá. Doposud si myslím, že moje maminka nepochopila, že jsem si zvolila svoji vlastní cestu. Spíš si myslí, že je to nějaký můj úlet. 🙂

FIT

Jak se udržuješ v kondici?

Mám hodně pohybu díky mé práci a taky jím zdravou stravu. Dodržuji pitný režim. Důležité je, udržovat si psychické zdraví. Mít zdravý optimismus a motivaci dělat věci, které miluješ.

Máš vůbec ráda českou kuchyni?

Mám ráda vepřová žebírka a k tomu plzeňské pivo. Na Vánoce moc ráda připravuji bramborový salát a kapra.

Nemůžu se tě nezeptat na péči o pleť. Jak se o sebe staráš?

Pro mě je důležitý ranní rituál. Mít vděčnost vůči sobě a okolí. Nejdřív si dám nalačno skleničku s citrónem. No a pak samozřejmě je důležitá ranní péče o pleť. Věnuji jí tak 15 minut. Olejíčky (ty neustále střídám), sérum, pleťová voda, hydratační krém, oční krém, sprej na obličej a balzám. A večer si dávám bambucké máslo.

Já tě znám s hodně výrazně nalíčenými rty.  Nosíš vůbec make-up?

Ne. Když pořád někoho líčíš, tak potom nemáš chuť se líčit ještě sama. V létě je lepší mít pleť bez make-upu, aby se zbytečně nedusila pod dalším nánosem. Úplně stačí jen zvýraznit obočí a namalovat rtěnkou.

CESTOVANÍ

Jaký máš vztah k cestování?

No tím, že jsem tady v Čechách, tak už mám asi odškrtnuto. 🙂

Máš nějakou vysněnou destinaci?

Určitě bych se chtěla podívat do New Yorku. Film Snídaně u Tiffanyho  mi pořád hraje v hlavě. Můj nejbližší cíl je Paříž. Já už tam byla dvakrát. Ale ráda bych se tam podívala i s přítelem.

OSOBNÍ

Jaké máš plány do budoucna?

Mám hodně plánů. Snažím se je však prioritizovat. Chci se víc soustředit na Gi studio. Ráda bych tuto značku vybudovala ještě lépe (líčení a focení). Ráda bych ji rozšířila o e-shop. Ráda bych prodávala tylové sukně, které šiji.

To je zase něco mimo obor. Proč zrovna sukně?

Začalo to čistě náhodně, protože jsem neměla, co na sebe. Z konfekce jsou mi všechny sukně buď dlouhé, nebo zase naopak moc krátké. Nakonec jsem si je začala sama šít. Nejdřív jsem je rozdala známým, aby mi dali zpětnou vazbu. Těm se to moc líbilo a postupně mi začaly přicházet objednávky. Dělá mi velkou radost, že někdo nosí moje oblečení.

Co je tvůj životní sen?

Já myslím, že už jsem v tom snu. Doufám, že se neprobudím. Jinou realitu nechci.

Co bys vzkázala čtenářům blogu Chilli&Chocolate?

Vždycky si říkám, že je důležité vědět, co v životě chceme. Jít za svým cílem, ať už je to cokoliv. Dát do toho veškerou energii, hodně tvrdé práce, být upřímný a obklopovat se skvělými lidmi, protože jen tak všechno dobře dopadne.

Líbil se vám článek. Budu ráda za vaše reakce a když o něm dáte vědět ostatním..

 

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.