Na svazích zelených hor severního Thajska, ukrytí mezi mlhou, borovicemi a rýžovými políčky, žijí lidé, jejichž život se po staletí téměř nezměnil. Jsou to horské kmeny, kterým se tu daří udržovat nejen zemědělské tradice, ale i bohatou kulturu, barevné oděvy, ruční řemesla a duchovní rituály. Mnoho cestovatelů míří do Thajska kvůli plážím a chrámům. A to je škoda! Protože pokud zatoužíte po hlubším porozumění thajské duše, objevíte právě tady něco výjimečného.

V tomto článku bych se s vámi ráda podívala na nejznámější horské kmeny Thajska. Pojďte se mnou objevit jejich tradice, způsob života i to, jak navštívit jejich vesnice autenticky a s respektem. V Chaing Rai jsem navštívila Muzeum horských kmenů a edukační centrum, odkud jsem čerpala svoje nabyté znalosti při návštěvě a poznávání horských kmenů. Ráda bych vám ukázala rozdíly mezi jednotlivými skupinami, co je spojuje a co rozděluje, a proč je důležité přistupovat k tomuto typu turismu vědomě. Připravte se na cestu do jiného světa, kde čas plyne jinak. Návštěva horské vesnice byla pro mě opravdu úžasným zážitkem.

KULTURA, TRADICE A TIPY NA AUTENTICKÉ ZÁŽITKY

KDO JSOU HORSKÉ KMENY ?

V severním Thajsku žije více než 1 milion lidí, kteří patří k některému z tzv. „horských kmenů“ (anglicky hill tribes). Tyto etnické menšiny pocházejí často z Číny, Laosu nebo Barmy. Usadily se v thajských horách před několika staletími. Každý kmen má vlastní jazyk, kulturu, zvyky i tradiční oděv. V muzeu jsem měla možnost se seznámit s těmi nejznámějšími skupinami:

Karenové (nebo také Kariang / Kayin)

Hmongové (často rozlišováni na Bílý a Modrý Hmong)

Akha

Lahu

Lisu

Yao (Mien)

Zatímco Karenové pocházejí z Myanmaru. Hmongové a Mienové přišli z jižní, respektive střední Číny. Příslušníci kmenů Lahu, Akha a Lisu započali svou pouť na tibetské náhorní plošině. Pokud bychom se bavili o jejich obživě, dá se jednoduše vyjádřit třemi plodinami jako opium, rýže a kukuřice. Všechny kmeny žijí v odlehlých vesnicích. Vyznávají animismus, což je víra v existenci duší a duchovních bytostí a kult předků. Tradiční kroj dnes nosí většinou jen ženy. Muži si jej oblékají zřídka. Každý kmen má svůj vlastní jazyk, kulturu, tradice a rituály.

V KRÁLOVSTVÍ ŽIRAFÍCH ŽEN

Snad všechny cestovky v severním Thajsku nabízejí návštěvu vesnice Nai Soi na řece Pai poblíž barmských hranic. Jejími obyvateli jsou Padongové, což je jeden z rodiny kmenů Karenů. Pro mě osobně to byl velice zvláštní zážitek, který jsem ještě nikdy nezažila. Dlouho jsem dokonce nevěděla, jak se k tomu všemu mám postavit.

Celá vesnice je obehnána ohradou a dovnitř je možné vstoupit jedině bránou, kde se platí vstupné. Vesnice je tichá. Jen pod krovy tradičních bambusových domků se občas ozve klapání tkalcovského stavu nebo dětský smích. Ten se rozléhá po prázdné hlíně mezi dřevěnými pilíři. A právě tady narazíte na příslušnice tohoto kmene, které jsou známé tím, že  si prodlužují své krky postupným nasazováním kovových kruhů do neskutečné délky. Říká se jim „Žirafí ženy„. Když jsem poprvé uviděla ženu s těžkými mosaznými kruhy okolo krku, na chvíli se mi zatajil dech. Ne snad kvůli „exotičnosti“, ale proto, že to vypadá… neuvěřitelně. Jako by se člověk ocitl v jiném světě. A v něm jsem se skutečně ocitla.

Na první pohled to tu vypadá, že tu dny tráví lenošením a tlacháním v ženském kruhu. Ale zdání klame. nebudu vám lhát, přišla jsem si jako v lidské ZOO. Na turisty jsou tu sice zvyklí, ale mně docela dlouho trvalo, než jsem vytáhla foťák a začala si je fotit. Byla jsem z celé atmosféry totálně paf. Taková těžko popsatelná atmosféra vzájemné pospolitosti.

PROČ PRÁVĚ MOSAZNÉ KRUHY?  

Ženy si mosazné kruhy nasazují od pěti let. A dolů si je můžou dát jednou za rok, když si nasadí další kruh. Legenda praví, že v minulosti je kruhy ochraňovaly před tygry. Na jejich území jich žilo velké množství. Později se však staly módním doplňkem, který jim opticky prodlužuje krk, což se považuje za vysoce atraktivní. Krása však stojí něco i v tomto případě. Samozřejmě, prodloužení krku z biologického hlediska není možné. Navzdory mýtu se těmito spirálami krk neprodlužuje, ale spíše se stlačuje klíční kost a ramena dolů, což vytváří optickou iluzi dlouhého krku.

Rentgen mnohých takto ozdobených žen postupně ukázal 45 stupňové zakřivení žeber směrem dolů, což způsobovalo ochabnutí svalů. Dlouhý krk je tak jen optický klam. Dalším mýtem je přesvědčení, že po zavedení kruhů někomu „odpadne hlava“. Vzhledem k tomu, že natažení krku není fyzicky možné, ženy fungují však i bez kruhů, úprava svalstva a zpevnění páteře trvá po takové změně několik měsíců.

Dívky s nimi začínají už ve věku 5–7 let a každý další rok nebo dva se přidávají další závity. Celková váha může být až 5 kg.

KDO JSOU „ŽIRAFÍ ŽENY“?

Ženy s dlouhými krky pocházejí z Barmy (dnešního Myanmaru). V důsledku dlouhotrvajícího konfliktu v jejich domovině uprchli mnozí Kayanové v 80. a 90. letech přes hranici do Thajska, kde dodnes žijí ve speciálně vytvořených vesnicích převážně v oblasti Mae Hong Son nebo Chiang Rai.

PŘÍBĚH VÁLKY A ÚTĚKU

ŠKOLA S KRUHY KOLEM KRKU

JAK SE JIM ŽIJE V THAJSKU?

Dalo by se říct, že situace je komplikovaná. Některé vesnice jsou čistě turistické atrakce, kam místní cestovní kanceláře vozí skupiny s průvodci. Tato místa jsou kritizována jako „lidové zoo“. Jiné komunity (např. Huay Pu Keng u Mae Hong Son) se snaží být nezávislé a nabízejí komunitní turismus. Turisté zde přespí, učí se o kultuře, jedí místní jídla a zapojují se do života komunity.

JE TO TRADICE NEBO TURISTICKÁ ATRAKCE?

To je zásadní a často nekomfortní otázka. Původně byla spirála symbolem krásy, identity a ochrany. Podle některých legend ženy nosily kruhy, aby je chránily před tygřím kousnutím. Jiní věří, že to mělo odradit otrokáře a učinit ženy méně „přitažlivými“. Pravdu dnes už nezná ani mnoho samotných žen. Mnohé říkají prostě: „Je to naše kultura. Je to něco, co jsme dělaly vždy.“

Dnes ale spirály slouží i jako turistické lákadlo, což vyvolává někdy velké diskuze. Některé vesnice byly vytvořeny výhradně pro návštěvníky, často bez možnosti legální práce nebo občanství pro jejich obyvatele. Mnohé ženy v těchto komunitách žijí v jakémsi kulturním skanzenu. Dostávají sice část peněz od turistů, ale často bez možnosti volby jiného života. Některé ženy říkají, že se tak cítí krásné. Jiné otevřeně přiznávají, že to dělají kvůli turistům, protože přinášejí příjmy. Ale občas řeknou i něco hlubšího: „To, co mi obepíná krk, mě naučilo, že některé tradice tě můžou svazovat, a jiné tě podrží, když už nemáš nic.“

NÁVŠTĚVA VESNICE: CO UVIDÍTE A CO (NE)ČEKAT

Vesnice, kterou jsem navštívil/a, leží asi 45 minut od Chiang Rai. Cesta vede přes úzké cesty, kolem polí s banánovníky a bambusem. Na první pohled působí jako každá jiná thajská vesnice: nízké dřevěné domky, psi polehávající na prahu, kuřata pobíhající mezi dětmi.

Na druhý pohled si všimnete rozdílu. Ženy sedí na zápražích svých domů, tkají látky nebo nabízejí návštěvníkům náramky, šátky a  látkové tašky. Vše ručně vyrobené. Některé se usmějí, jiné vypadají znuděně. Možná už viděly příliš mnoho zvědavých očí a blesků fotoaparátů.

Tradiční domy jsou na kůlech. Interiér domu je jednoduchý. Uvnitř domu je přítmí a line se jím vůně kouře. Ženy tu většinou sedí na zemi. Podlaha je z tmavého dřeva a místa je hladká. Asi od let používání. Uprostřed je ohniště, často vyvýšené. Je obehnané kamením nebo železným trámem. Nad ním visí černý kotlík, v němž se vaří rýže nebo polévka z lesních bylin.

Nábytku  je minimálně. Nízko položené rohože slouží jako místo k sezení a spaní. Ve větších domech je oddělený prostor pro hosty, v menších spí všichni společně. Kolem stěn visí tkací rámy, nitě, svazky bavlny a někdy i mosazné kruhy, které si ženy sundávají jen výjimečně.  Nechybí plastové kbelíky, termoska s čajem, nádobí z nerezové oceli a sem tam rádio na baterky. Ve vzduchu je směs kouře, prachu a vaření. Světlo tu proniká jen úzkými škvírami ve stěnách nebo střeše z palmových listů. Vlastně, co se mi na tom líbí, že nic tady není zbytečné.

Děti běhají všude kolem. Některé mají už malé mosazné kruhy na krku, jiné ne. Chodí do školy, učí se thajsky i kayansky. Někteří mladí touží jít dál do měst, do světa. Ne každá dívka chce nést spirály. Ale tlak komunity i ekonomické reality často vítězí.

KMEN KAYAW

Dalším žijícím kmenem, který ve vesnici žije, je etnická podskupina Kayaw. Kayawové jsou známí svým krásně zdobeným tradičním oděvem. Ženy nosí bílé nebo červené tuniky s ručně tkanými vzory. Na sobě mají spoustu korálků, náhrdelníků a náramků. Muži mají často červené turbanovité čelenky a bílé košile s výšivkami.

Tento kmen je také považován za jednoho z nejšikovnějších v ručných pracích a uměních, či už jde o tkaní, dřevořezbu, výrobu šperků, nebo hru na hudební nástroje.

Ačkoliv část Kayawů přijala křesťanství, mnozí stále praktikují animismus. Věří v duchy přírody, předků a duchy vesnice. Mají speciální svatyně a provádějí obřady, aby zajistili ochranu nebo zdraví komunity.Jeden z jejich typických zvyků je vyřezávání truhly pro rodiče, aby mohli spokojeně dožít s vědomím, že po jejich smrti nebude mít dítě s nimi další potíže.

Vzhledem k izolované poloze žijí tradičně ve vesnicích v horách. Jejich domy jsou stavěny na kůlech a vyrobené ze dřeva a bambusu. Živí se převážně zemědělstvím, pěstují rýži, kukuřici a zeleninu. Kayawové žijí velmi komunitním způsobem života, rozhodnutí často dělají kolektivně, a vzájemná pomoc je běžnou součástí každodenního života.

JAK ŽIJÍ VE VESNICI PŘES DEN

Ženy se celý den věnují především tkání šál a oděvů. Tkají tradiční látky z bavlny, které mají výrazné barvy a vzory. Své výrobky také prodávají. A to šperky, látky a suvenýry. Turistické prezentace berou vážně. Pózují pro fotografy a odpovídají na otázky. A taky se samozřejmě věnují domácím pracem. Vaří, starají se o děti a pečují o dobytek.

Život tu není  snadný. Přístup ke zdravotní péči je omezený. V některých vesnicích nemají ženy občanství, a tedy ani žádná základní práva. Mnohé se živí tím, že „prodávají svou kulturu“, i když by možná chtěly jinou budoucnost. Díky rostoucímu zájmu o etický turismus a různým iniciativám mají některé ženy dnes větší kontrolu nad tím, co dělají. Ale mnohé stále nemají plná občanská práva. Nemohou volně cestovat, nemají přístup k vyššímu vzdělání nebo zdravotní péči mimo vesnici.

JE MOŽNÉ, ŽE ODEJDETE SE SMÍŠENÝMI POCITY, JAKO JÁ

Bylo to krásné? Ano. Inspirující? Taky. Ale i trochu smutné. Protože za úsměvy a krásnými barvami se skrývá příběh lidí, kteří byli nuceni žít mezi dvěma světy. Tradicemi a turismem. Identitou a přežitím. Kulturou a komercí. A přesto jsou tyto ženy hrdé, klidné a silné. Ať už nosí spirály z přesvědčení, nebo protože je to jejich jediná obživa, zaslouží si respekt. Ne pro svou „exotiku“, ale pro svou lidskost.

DALŠÍ HORSKÉ KMENY

KARENOVÉ: KMEN, KTERÝ CHRÁNÍ PŘÍRODU

Karenové jsou jedním z nejpočetnějších horských kmenů v Thajsku. Dělí se dále na čtyři podskupiny a najdeme mezi nimi buddhisty i křesťany. Karenové věří v duši (kalu) a to nejenom jednu. Myslí si, že v každé bytosti jich žije více. Mezi nejdůležitější patří duše očí, uší, nosu, jazyka, mysli a těla. Mnoho z nich žije v tradičních bambusových domech a pěstuje rýži, kukuřici nebo zeleninu. Vyznačují se ručně tkanými oděvy a hlavně silným poutem k přírodě. V některých komunitách jsou známí jako „lesní ochránci“, protože uplatňují ekologické zemědělství a udržitelné hospodaření.  Ochránkyni přírody přináší oběti přímo na pole tak, aby měla Pramáti dostatek jídla na zpáteční cestu do svého nebeského sídla.

Karenové jsou jediným ze šesti horských kmenů, který neholduje pravidelnému kouření opia a ani se nezabývá jeho produkcí. Jejich kroj spočívá v různobarevných tunikách s výstřihem do véčka. Převládá červená, modrá a černá. Svobodné dívky poznáte podle tuniky utkané z bílé příze. Posledně jmenovaná barva je symbolem nevinnosti, modrá znamená věrnost a červená vyjadřuje statečnost.

Zvláštní skupinou jsou tzv. „dlouhokrké ženy“ z podkmene Padaung, známé pro tradiční mosazné kruhy na krku. Ano, přesně tento kmen jsem navštívila.

HMONGOVÉ: MISTŘI RUČNÍCH VÝŠIVEK

Dalším nejznámějším kmenem jsou Hmongové. Jsou známí pro svou barevnou textilní tvorbu, která zahrnuje bohaté výšivky. Oblékají si černé či modré haleny celkem jednoduchého střihu. Ženské účesy připomínají drdoly. Většina jejich vesnic se nachází ve vyšších nadmořských výškách. Jsou zdatní zemědělci a původně pěstovali i mák (opium), což ale bylo zakázáno a nahrazeno programy alternativního zemědělství.

V domácnostech  Hmongů nejsou jen lidé, ale i množství duchů. Vesnici chrání Pán země, kterému pokládají obětiny na dřevěnou desku, připevněnou ke kmeni vzrostlého stromu v hájku nad vesnicí.

Pokud chcete zažít velkou slavnost, navštivte Hmongy na jejich Nový rok. Nosí krásné kroje. Hraje se tradiční hra s házením míčků (pov pob). Ta je  často spojená s hledáním partnera.

Hmongové ovšem nyní nežijí jen v Thajsku, ale i v zámoří a mnoho z nich například navštěvuje přední americké univerzity.

AKHA: KMEN S NEJVÝRAZNĚJŠÍ POKRÝVKOU HLAVY

Akha ženy nosí jedny z nejpestřejších a nejikoničtějších čelenek v celé Asii. Často jsou ozdobené stříbrnými mincemi, korálky, peřím a barevnými tkaninami. Ženy se oblékají  do černých kazajek a minisukní, zdobených pestrými výšivkami s převládající stříbrnou a červenou barvou. Na krku mají obvykle navlečeny nesčetné šňůry korálků a tepaných stříbrných kotoučů a půlměsíců. Na hlavě nosí vysoké čepce, pošité vším možným. Najdou se tu mušle, korálky, rolničky, stříbrné mince i barevná ptačí pírka. Spánky spojují další šňůry korálků, které se při chůzi rytmicky pohupují pod bradami svých nositelek. Nejpodivnější součástí těchto čepců je dřevěná deska, pobitá stříbrným tepaným plechem, která se tyčí vzadu na temeni.

Právě tento kmen nejvíc lpí na tradičním způsobu života. Jejich kultura je silně spojená s animismem. Věří, že duchové obývají přírodu. Mnoho vesnic stále dodržuje tradiční rituály spojené s přechodnými obdobími života a sklizní.

 Legenda praví, že v dávných dobách spolu lidé a duchové žili vedle sebe ve vzájemné shodě. Lidé obdělávali svá pole během dne a duchové na těch svých hospodařili v noci. Problém nastal, když duchové začali lidem krást vejce a lidé duchům naopak okurky. Když konflikt nepřestával nabírat na intenzitě, bylo rozhodnuto, že lidé budou nadále obývat vesnice a duchové džungli. Aby byla jasně vytyčena hranice mezi hájemstvím duchů a lidí, byly na horním a dolním konci každé osady vztyčeny vesnické brány.

LISU/LISAM

U kmene Lisu nosí ženy modré či světlezelené tuniky s růžovými rukávy a úzké nohavice ve stejném odstínu růžové. I ony si potrpí na barevné lemování. Důležitým prvkem kmenové víry je uctívání ducha stvořitele Wu Sa a mnoho dalších duchů lesa, předků, slunce, měsíce či věcí denní potřeby.

LAHU

Tento kmen pochází z Tibetu a právě z tohoto kmene pochází velké množství různých etnických skupin. Nejrozšířenější  skupinou v Thajsku jsou Červení Lahu. Ale existují i Černí Lahu, Žlutí Lahu, kteří jsou křesťané. O tomto kmeni se říká, že mezi nimi existuje nejlepší rovnoprávní společnost na světě. Drží se svých hodnot, pravidel a vyznávají vzájemnou nezištnou pomoc v rámci komunity. Pěstují rýži a kukuřici, ale také jsou výborní lovci.

Muži i ženy kmene Lahu nosí černé, případně červené blůzy opět lemované pestrými výšivkami a rádi se zdobí kotouči z tepaného stříbra. Jsou proslulí tkaním fantasticky barevných tašek, nošených přes rameno.

Jejich světu duchů vládne jediný bůh stvořitel se jménem Gujša, k jehož uctění slouží především pětidenní novoroční obřad ko ča lor. Přítomnost Gujši je v každé vesnici symbolizována dřevěným trůnem, ke kterému místní šaman přivádí vesničany, aby se tu svému bohu poklonil a orodoval za ně. V každé chalupě je v chráněném koutě umístěn oltář ducha domácnosti, který, pokud jsou odříkávány správné modlitby a přinášeny správné oběti, ochraňuje všechny její členy.

MIENOVÉ ( YAO)

Mienové (thajsky Yao) pěstují polygamii a jejich ženy se oblékají do černých kaftanů s pestře červeným střapatým lemováním kolem výstřihu, který připomíná kožešinový límec. Na hlavách nosí široké tmavé turbany. Jako jediní z horských kmenů disponují psanou podobou svého jazyka. Nemají však vlastní písmo a tak používají písmo čínské.

Jejich unikátní víra v sobě spojuje prvky taoismu s animismem a kultem předků. Nejvýznamnější duchové jsou označováni jako „velcí duchové“.  Tito duchové jsou znázorněni v podobě kreseb, které se používají při důležitých obřadech, jako je například  pohřeb. Tam se právě velcí duchové vzývají, aby byli přítomni v každé jejich kresbě.

K tomuto kmeni se váže legenda o potopě světa, způsobenou bohem, který se rozčílil nad leností celého lidstva. Potopu přežili pouze dva lidé, a to bratr a sestra. Ti byli nuceni se vzít, aby spolu zplodili potomstvo. Sestra porodila čtyři různé plody, ze kterých později vznikli čtyři kmeny: Mien, Hmong, Akha a Lahu.

KDE NAVŠTÍVIT HORSKÉ KMENY V THAJSKU? 

• Chiang Rai – oblast Mae Salong, Ban Lorcha (komunitní projekt Akha)
• Chiang Mai – Doi Inthanon, Ban Mae Klang Luang (Karenové)
• Mae Hong Son – Pai, Soppong a okolí
• Nan a Phrae – méně turistické oblasti s Lahu a Yao

KDYŽ SE ROZHODNETE NAVŠTÍVIT HORSKÉ KMENY, CESTUJTE ETICKY A S RESPEKTEM

Mnoho horských kmenů žije v chudobě a proto byste měli k nim přistupovat s respektem:

Respektujte a nefoťte horské kmeny bez dovolení.

Kupujte si výrobky přímo od místních.

Nesnažte se měnit jejich způsob života, ale učte se od něj.

Nekupujte si výlety do turistických vesnic typu „zastávka na 10 min pro selfie.

MLUVÍ HORSKÉ KMENY THAJSKY? 

Mnohé kmeny mluví základní thajštinou, zejména mladší generace. Starší lidé mluví hlavně svým vlastním jazykem (např. karenštinou nebo hmongštinou). V turisticky přístupných oblastech se domluvíte ale  i anglicky. Já se chvílemi domlouvala rukama i nohama.

PROČ STOJÍ ZA TO POZNAT HORSKÉ KMENY THAJSKA?

Horské kmeny nejsou jen „etnografická atrakce“, ale živá a stále se vyvíjející součást thajské kultury. Jejich vztah k přírodě, způsob života i odolnost vůči moderním tlakům nám nabízí důležitou lekci o rovnováze, respektu a komunitě.

Když se rozhodnete je poznat s otevřeným srdcem a vědomím odpovědnosti, nečeká vás jen výlet, ale myslím i hluboký lidský zážitek.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když jej budete sdílet nebo zanecháte nějaký milý komentář pod článkem.

Také bych vás chtěla pozvat, abyste se ke mně připojili na Instagramu a  Facebooku.

DALŠÍ ČLÁNKY Z THAJSKA