Znáte ten pocit, když stojíte na starobylém náměstí nebo se procházíte úzkou dlážděnou uličkou a najednou máte pocit, že vnímáte i ozvěny minulosti? Pro mě osobně není cestování jen o objevování nových destinací na mapě. Největší kouzlo pro mě spočívá ve vydávání se po stopách známých osobností a propojování jejich osudů s konkrétními místy. Ať už jde o spisovatele, umělce, vědce nebo panovníky, každý z nich zanechal v určitém koutu světa nesmazatelnou stopu.
Když kráčím v jejich šlépějích, dívám se na svět jejich očima. Náhle přede mnou ožívá samotná atmosféra místa. A Praha je k tomu jak stvořená. Tentokrát se chci s vámi vydat po stopách ženy, jejíž jméno mnoho lidí zná, ale její příběh už méně. Řeč je o Františce Plamínkové, jedné z nejvýznamnějších osobností českého ženského hnutí, učitelce, političce, cestovatelce, organizátorce, feministce i statečné odpůrkyní nacismu. Její život ukazuje, že změny ve společnosti nezačínají velkými revolucemi, ale odvahou jednotlivců postavit se za to, co považují za správné. A to nám buď příkladem!
Impulsem k této cestě byla pro mne výstava v Národním muzeu věnovaná 150. výročí jejího narození. Přiznávám, že jsem očekávala klasickou historickou výstavu plnou dokumentů a dat. Místo toho jsem objevila fascinující životní příběh ženy, která byla na svou dobu neuvěřitelně odvážná, vzdělaná a pokroková. Po návštěvě výstavy jsem si uvědomila, že Františka Plamínková není jen historickou osobností, ale také inspirací pro současnost. A dokonce si troufnu tvrdit, že předběhla svou dobu.
A proto pojďte se mnou objevit její příběh a zároveň se vydat po místech, která jsou s jejím životem spojena. Výlet vás zavede nejen do historie ženského hnutí, ale také do méně známých koutů Prahy. Odhalme spolu příběh českých žen a jejich cesty k rovnoprávnosti.
POJĎME NEJPRVE NA VÝSTAVU DO NÁRODNÍHO MUZEA
Abyste pochopili, kdo byla Františka Plamínková, pojďte nejprve se mnou na velmi krásnou výstavu v Nové budově Národního divadla. Na výstavu jsem se vydala s poměrně základní znalostí toho, kdo Františka Plamínková byla. Odcházela jsem ale s pocitem, že jsem poznala osobnost, která výrazně ovlivnila podobu moderní české společnosti. Výstava je citlivě a přehledně připravená. Prostřednictvím fotografií, dobových dokumentů, osobních dopisů i novinových článků představuje Plamínkovou jako učitelku, političku, feministku a obhájkyni demokracie. Velký podíl na tom mají kurátorky výstavy, kterým se podařilo propojit její osobní příběh s širšími dějinami postavení žen v českých zemích.
Nejvíce mě zaujalo, jak aktuálně její myšlenky působí i dnes. Mnohé problémy, které řešila před více než sto lety, se totiž v různých podobách objevují i v současné společnosti.
FRANTIŠKA SE NARODILA DO NELEHKÉ DOBY, KDY ŽENY MUSELY O SVÁ PRÁVA BOJOVAT
Františka Plamínková se narodila 5. února 1875 v Praze. Její životní dráhu formovala touha po spravedlnosti. Narodila se do doby, kdy stát bral učitelkám právo na lásku, a Františka se stala symbolem boje za jejich svobodu. Z výstavy jsem byla tak nadšená, že jsem se účastnila i přednášky „Učit (se) s Plamínkovou„. A tak vám můžu předat, co jsem se dozvěděla. V době, kdy společnost diktovala ženám podřízenou roli, se vydala na dráhu učitelství. Vystudovala Učitelský ústav a začala pracovat jako učitelka. Dnes si jen těžko dokážeme představit, jak omezené možnosti tehdejší ženy měly.
Postavení učitelek v 19. století bylo plné přísných zákazů, obětí a nespravedlnosti. Ženy sice získaly možnost vzdělávat děti, ale stát jim za to vzal právo na vlastní rodinu. Cesta ke katedře byla totiž trnitá.
MAPA:
Kde: Vinohradská 52/1, 110 00 Praha 1-Vinohrady
Vstupenky: NÁRODNÍ MUZEUM
RODNÝ DŮM (KARLOVO NÁMĚSTÍ 294/14)
Trasa začíná přímo u stanice metra Karlovo náměstí. Na Karlově náměstí 294/14 stával dům U Tří vlaštovek, kde se v roce 1875 Františka Plamínková narodila do rodiny obuvníka. Původní dům byl sice ve 30. letech minulého století zbourán a nahrazen moderním palácem Černý pivovar, ale právě odsud malá Františka vyrážela do světa, který se chystala změnit.
MAPA:
Kde: Karlovo nám. 294, 120 00 Nové Město
FRANTIŠKA BYLA UČITELKA, ALE JAKÉ BYLO POSTAVENÍ UČITELEK V 19. STOLETÍ?
Na počátku 19. století učili téměř výhradně muži. Ženy mohly pomáhat maximálně v rodinách jako vychovatelky. Situace se změnila až v druhé polovině století. Stát tehdy zavedl povinnou školní docházku pro chlapce i dívky. Najednou chyběli učitelé. Stát proto otevřel pedagogické školy i pro ženy. Dívky získaly šanci na samostatný výdělek, ale brzy narazily na tvrdé podmínky.
A jaký byl plat učitelky v té době? V roce 1913, těsně před první světovou válkou, byl plat učitelky v Rakousku-Uhersku přibližně 80 až 100 korun měsíčně. Částka 250 korun, kterou Františce Plamínkové přidali, představovala roční bonus. To znamenalo přibližně 21 korun měsíčně navíc, což pro ni bylo velmi významné přilepšení o celou čtvrtinu tehdejší běžné měsíční mzdy. Za celých 250 korun by si tehdy Františka Plamínková mohla pořídit například 20 párů luxusních kožených bot, zaplatit půl roku nájmu za byt v Praze, nebo si pořídit kompletní nový šatník včetně několika kabátů a drahých klobouků na schůze Ženské národní rady.
Největší překážkou v životě tehdejších učitelek byl povinný celibát. Zákon z roku 1870 mluvil jasně. Učitelka musela zůstat svobodná. Svatba znamenala okamžitý vyhazov ze školy. Ženy si musely vybrat mezi prací a rodinou. Společnost věřila, že vdaná žena patří domů k plotně a k dětem. Stát navíc nechtěl platit mateřskou dovolenou. Pokud učitelka otěhotněla tajně, hrozil jí obrovský společenský skandál a okamžitá ztráta obživy. Učitelky neměly rovné podmínky ani v peněžence. Za stejnou práci dostávaly mnohem méně peněz než muži. Mnohdy to byla sotva polovina mužského platu. Zaměstnavatelé tvrdili, že žena přece neživí rodinu, tak peníze tolik nepotřebuje. K tomu všemu musely učitelky dodržovat přísný morální kodex. Celá vesnice je neustále sledovala. Učitelka musela chodit oblékaná skromně a nenápadně, pravidelně navštěvovat kostel a chovat se naprosto vzorně i ve volném čase.
ZÁKLADNÍ ŠKOLA FRANTIŠKY PLAMÍNKOVÉ
V budově v ulici Františka Křížka 490/2. v dnešní Základní škole Františky Plamínkové tato odvážná žena působila celých 30 let (1895–1925) jako učitelka. Právě zde prožívala drsnou realitu povinného celibátu a nespravedlivých platů, což ji podnítilo k celoživotnímu boji. Uvnitř budovy najdete i její pamětní desku s portrétem.
MAPA:
Kde: Františka Křížka 490, 170 00 Praha
ŽENA, KTERÁ PORAZILA SYSTÉM
A příběh učitelek v 19. století je příběhem Františky Plamínkové, která tento nespravedlivý systém zažila na vlastní kůži a nakonec ho pomohla zničit. Když v roce 1890 nastoupila do Ústavu pro vzdělání učitelek v Praze, svět žen se teprve začínal pomalu měnit. Jako dcera chudšího obuvníka potřebovala profesi, která by ji uživila. Stát sice dívkám studium umožnil, ale hned jim nastavil velmi tvrdá pravidla. Po maturitě v roce 1894 začala učit v Táboře a Soběslavi. Jako učitelka prožila obrovské osobní dilema, které tehdy řešily tisíce žen. Zamilovala se a dostala nabídku k sňatku. Svatba by však znamenala okamžitý vyhazov ze školy. Musela si vybrat, buď milovaný muž, nebo milovaná práce.
BOJ O ZRUŠENÍ CELIBÁTU
Plamínková si vybrala práci a boj za ostatní ženy. Nabídku k sňatku odmítla, ale na znamení své neuskutečněné lásky začala nosit snubní prsten a do svého jména si přidala iniciálu „F“ po svém snoubenci. Nespokojila se však s rolí tiché oběti.
Vstoupila do Spolku českých učitelek a začala organizovat odpor. Psala články, mluvila s politiky a neúnavně opakovala, že celibát je ponižující a nesmyslný. Jeho zrušení se stalo jejím hlavním životním cílem. Celé čtvrtstoletí bojovala proti předsudkům společnosti, která věřila, že vdaná žena patří jen k plotně.
Její obrovské úsilí přineslo ovoce až po rozpadu Rakouska-Uherska. Slibu svobody se dočkala po vzniku samostatného Československa. V lednu roku 1919 byl potupný celibát učitelek konečně zrušen. Teprve tehdy mohly učitelky svobodně učit a zároveň mít vlastní rodinu.
NEJLEPŠÍ KAMARÁDKY – PŘÁTELSTVÍ S ANNOU A ALBÍNOU HONZÁKOVOU
Dlouholeté přátelství ji pojilo s Annou a její sestrou Albínou Honzákovou. Anna se stala historicky první českou doktorkou medicíny a celých 35 let pak provozovala soukromou gynekologickou ordinaci v ulici Na Moráni. V roce 1930 navíc spoluzaložila Sdružení československých lékařek, kterému dlouho šéfovala, a vytvořila i charitativní fond pro chudé a nemocné ženy. Její sestra Albína získala doktorát na Filozofické fakultě UK jako osmnáctá Češka v pořadí a celých 34 let učila, za což si od studentek vysloužila přezdívku Pallas Athéna. S Františkou Albínu spojovalo právě učitelské povolání, protože obě patřily k novému typu moderních pedagogů, kteří namísto mechanického opakování látky přinášeli do výuky svěží nápady a zajímavé detaily.
KAVÁRNY, KDE POKROKOVÉ ŽENY MĚNILY PRAHU
Kavárny na přelomu 19. a 20. století nebyly v Praze jen místem pro pití kávy. Stal se z nich zásadní veřejný prostor, kde se rodila ženská svoboda. Do té doby směly ženy sedět s kávou většinou jen doma v obýváku. Právě tehdejší velkokavárny jim poprvé otevřely dveře do veřejného života, umožnily jim studovat a plánovat politické reformy.
CAFÉ LOUVRE – KOLÉBKA ŽENSKÉ EMANCIPACE
Café Louvre na Národní třídě je pro příběh českých žen naprosto klíčové. Když bylo v roce 1902 otevřeno, stalo se jedním z prvních podniků v Praze, kde byly ženy bez mužského doprovodu nejen tolerovány, ale přímo vítány. Právě zde se scházely vzdělané ženy z vyšších vrstev a diskutovaly o politice. Café Louvre se stalo doslova „kavárnou“ ženské emancipace v Praze. Svůj stůl tu měla i slavná novinářka Milena Jesenská. Kavárna si dodnes drží noblesní secesní ráz. Můžete si tu dát kávu ve stejném elegantním sále, kde kdysi Plamínková sepisovala své projevy.
MAPA:
Kde: Národní 22, 110 00 Nové Město
KAVÁRNA SLÁVIE – MÍSTO STŘETU UMĚNÍ A POLITIKY
Jen o pár kroků dál, naproti Národnímu divadlu, stojí legendární Kavárna Slavia. Funguje už od roku 1884 a na přelomu století v ní žil celý kulturní svět. Právě tady u kavárenských stolků se rodily nápady na založení budoucího Ženského klubu českého. Ženy zde živě diskutovaly o zavedení volebního práva pro ženy nebo o zrušení povinného celibátu učitelek.
Kavárna sloužila jako veřejný prostor, kde ženy mohly svobodně mluvit o literatuře, umění a vědě, což v soukromých salonech doma nebylo vždy běžné. Samotná přítomnost žen v kavárně bez doprovodu mužů byla tehdy revoluční. Plamínková a její přítelkyně zde zavedly pravidlo, že každá žena platí sama za sebe, čímž demonstrovaly svou finanční a osobní svobodu.
Z velkých oken je stále nádherný výhled na Hradčany a Vltavu. Interiér vás okamžitě přenese do doby, kdy se u stolů bouřlivě diskutovalo o budoucnosti národa.
MAPA:
Kde: Národní 1, 110 00 Staré Město
VINOHRADY A TAJNÉ SCHŮZKY REBELEK
Další čtvrtí, která je spjatá s Františkou Plamínkovou, je čtvrť Vinohrady. Dnes je to vyhlášená adresa plná kaváren a parků, ale před více než sto lety se tu v pronajatých bytech scházely ženy k tajným poradám. Rakouské úřady totiž přísně zakazovaly ženám zakládat politické spolky.
Plamínková proto se svými kolegyněmi založila neoficiální Výbor pro volební právo žen. V malých komůrkách u plápolajících kamen skládaly letáky a vymýšlely, jak přelstít přísné rakouské úředníky. Když se tudy dnes procházíte, dýchne na vás atmosféra tehdejšího odboje.
NÁRODNÍ DŮM NA VINOHRADECH – SÁL, KDE SE TLESKALO PRVNÍ POSLANKYNÍ
Už v roce 1912 (ještě za Rakouska-Uherska) byla do Sněmu Království českého zvolena spisovatelka Božena Viková-Kunětická. Tehdejší zákony sice ženám zakazovaly volit, ale autoři zákonů zapomněli výslovně napsat, že žena nesmí. Františka Plamínková tohoto právního paradoxu chytře využila a Vikovou-Kunětickou úspěšně navrhla jako kandidátku. Český místodržící jí sice tehdy mandát neuznal, ale šlo o obrovský morální triumf sufražetek.
Další zastávkou na mapě odvahy je Národní dům na Vinohradech. Tento nádherný novorenesanční palác hostil v roce 1912 bouřlivá shromáždění. Plamínková zde před zaplněným sálem hovořila k tisícům lidí. Využila tehdy nečekanou mezeru v zákonech a prosadila kandidaturu spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické.
Když tato žena jako první ve střední Evropě vyhrála volby do sněmu, Vinohrady oslavovaly. Pro moderního cestovatele je návštěva tohoto místa skvělým zážitkem, který spojuje krásnou architekturu s příběhem velkého triumfu. A tak o osm let později se ženy mohly poprvé zúčastnit voleb.
MAPA:
Kde: Náměstí Míru 820/9, 120 00 Praha 2-Vinohrady
FRANTIŠKA FEMINISTKA – ŽENSKÝ KLUB ČESKÝ
Ženský klub český vznikl 10. září 1902 a na počátku sdružoval jedenáct ženských spolků. Byl vůbec první ryze feministický spolek v českých zemích, který otevřeně bojoval za rovnoprávnost a volební právo žen. Jednou z hlavních zakladatelek a dlouholetou předsedkyní byla právě Františka Plamínková. Mezi další slavné zakladatelky patřila například Charlotta Garrigue Masaryková, manželka T. G. Masaryka. Klub se stal hlavním centrem boje za volební právo žen. Toho se nakonec podařilo dosáhnout v roce 1919. Pořádal přednášky, diskuse, kurzy a kulturní akce. Pomáhal ženám získat sebevědomí a rozhled. Plamínková a klub úspěšně vybojovaly zrušení zákona, podle kterého se učitelky nesměly vdát, pokud chtěly dál učit.
Klub zpočátku sídlil na různých pronajatých místech, ale jeho činnost se tak rozrostla, že členky zatoužily po vlastním zázemí. V roce 1928 založily družstvo a na stavbu domu se samy složily nebo si vzaly úvěr. V roce 1933 tak v pražské ulici Ve Smečkách byl postavený dům, který navrhla první architektka Milada Petříková-Pavlíková. A tak vyrostla moderní funkcionalistická budova.
Tento dům byl pro ženy opravdovým útočištěm a nabízel skvělé zázemí. Byl tu přednáškový sál a knihovna pro vzdělání či klubovny pro schůzky a diskuze. Dokonce tu ženy měly vlastní restauraci, která byla jedinou částí domu, kam měli povolený přístup i muži. Byly tu i pokoje pro svobodné nebo studující ženy.
Slibný rozvoj klubu krutě přerušila druhá světová válka. V roce 1939 dům obsadili nacisté a řada členek byla zatčena.
Dnes v prostorách bývalého přednáškového sálu sídlí známé divadlo Činoherní klub.
MAPA:
Kde: Ve Smečkách 594/26, 110 00 Nové Město
BYDLENÍ NA STAROMĚSTSKÉM NÁMĚSTÍ
V roce 1914 se Plamínková přestěhovala na Staroměstské náměstí, aby byla v centru dění. V domě čp.932 (v domě číslo 6) vedle slavného chrámu svaté Markéty/Mikuláše (u ústí Pařížské ulice) měla svůj byt i hlavní pracovní kancelář. Právě sem za ní chodily na porady další významné ženy, včetně její blízké spolupracovnice Milady Horákové. V tomto domě Plamínková prožila nejplodnější roky svého života (1914–1939). Právě odsud řídila Ženskou národní radu a psala své zásadní texty. Na domě dnes najdete bronzovou pamětní desku.
Bronzová pamětní deska:
„V létech 1914 až 1939 zde žila a pracovala přední bojovnice za práva žen, zakladatelka ženské národní rady senátorka F. Plamínková popravena 30.6.1942.“
MAPA:
Kde: Staroměstské nám. 932/6, 110 00 Staré Město
ŠATNÍK FRANTIŠKY PLAMÍNKOVÉ BYL ELEGANTNÍ
Styl oblékání Františky Plamínkové byl elegantní, profesionální a moderní, ale rozhodně ne výstřední. Na rozdíl od některých tehdejších radikálních feministek, které nosily mužské kalhoty a šokovaly společnost, sázela Plamínková na ženskost a upravenost. Její šatník se proměňoval spolu s tím, jak rostl její politický vliv.
Když začínala učit, musely učitelky dodržovat velmi přísný morální kodex. Nosila dlouhé tmavé sukně a halenky ke krku, které vyžadoval tehdejší školní řád. Taky jednoduché účesy a to nejčastěji vlasy pevně stažené do drdolu. Plamínková už tehdy aktivně bojovala proti těsným korzetům, které ženám deformovaly tělo a bránily jim v pohybu. Prosazovala volnější, zdravější oblečení, které bylo praktické pro každodenní práci i chůzi po městě. Když se ve 20. letech stala uznávanou političkou a senátorkou, její šatník získal na velké noblese.
S oblibou navštěvovala přední pražské módní salony. Její styl první republiky charakterizovaly elegantní kostýmy a splývavé šaty z kvalitních látek, které podtrhovaly její přirozenou ženskou autoritu a charisma. Stylové klobouky, bez kterých tehdejší dáma nevyšla na ulici. Kožešinové límce a perlové náhrdelníky, které ráda volila pro slavnostní schůze a diplomatická setkání.
Jako vlivná politička, senátorka a mezinárodně uznávaná osobnost se Františka pohybovala na mnoha důležitých místech v Praze i ve světě. Zakládala si na reprezentativním vzhledu a s oblibou podporovala české podnikatelky. A kam chodila v Praze za módou a stylem? Jako přední politička nakupovala látky a nechávala si šít své elegantní kostýmy a splývavé šaty v předních salonech na Národní třídě a Václavském náměstí, jako byl například vyhlášený módní salón Arnoštky Roubíčkové v Paláci Koruna.
Móda ji zajímala i profesně. Na dívčím lyceu v Holešovicích, které sama zakládala, podporovala zavedení tzv. reformní módy. Učila mladé dívky, jak se oblékat zdravě, pohodlně a bez korzetů.
TOUHA PO VĚDĚNÍ – KLEMENTINUM
Cesta za svobodou vedla také přes vzdělání. Naše kroky proto směřují do barokního areálu Klementina, kde dnes sídlí Národní knihovna. Právě do těchto studoven začaly na přelomu století nesměle pronikat první studentky. Mladé ženy sem přicházely s touhou poznat svět a získat profesi, která by jim zajistila nezávislost. Procházka podél historických knižních regálů vám připomene, jak vzácný byl pro tehdejší dívky přístup k vědění, které dnes považujeme za samozřejmost.
Františka Plamínková si vzdělávání průběžně doplňovala. V roce 1895 získala dekret učitelky měšťanských škol. Následně v roce 1898 absolvovala odborné zkoušky pro vyučování fyziky, matematiky, kreslení a krasopisu. Aktivně se též vzdělávala v jazycích, především v němčině a francouzštině.
Františka Plamínková měla k pražskému Klementinu velmi silný osobní vztah, protože zde během svého mládí navštěvovala večerní přednášky a získávala důležité vzdělání. Rozšiřovala si obzory v matematice, fyzice a chemii. Seznámila se zde s řadou významných osobností, například s Alicí Masarykovou. Díky těmto kontaktům začala chodit do rodiny Masarykových na studentské diskuse. To formovalo její pozdější politické názory.
MAPA:
Kde: Mariánské nám. 5, 110 00 Staré Město
BOJ ZA VOLEBNÍ PRÁVO
Po vzniku Československa schválilo Národní shromáždění nový volební řád pro obce. Dne 15. června 1919 tak české ženy poprvé v historii masově přišly k volebním urnám při obecních volbách. Měly stejné právo volit i být voleny jako muži.
Úplnou a definitivní rovnost potvrdila Ústava Československé republiky přijatá 29. února 1920. Ta v paragrafu 106 výslovně uvedla, že výsady pohlaví se neuznávají. V dubnu 1920 pak ženy poprvé volily do obou komor Národního shromáždění (poslanecké sněmovny i senátu).
FRANTIŠKA SENÁTORKA
Do politiky vstoupila, a to konkrétně v roce 1918 do Národně sociální strany. V Národním shromáždění, tehdejším parlamentu, se ale žen, natož Plamínkové, obávali. Strana ji proto „uklidila“ na pražský magistrát.
Ženskou národní radu založila v roce 1923. Ta se stala poradním orgánem Národního shromáždění při tvorbě moderního rodinného práva a Plamínková se díky tomu seznámila s Miladou Horákovou.
Františka Plamínková se poprvé stala senátorkou v listopadu 1925.
SENÁT PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY
Významnou zastávkou je tedy také Valdštejnský palác, sídlo Senátu. Když sem během své procházky dorazíte, uvědomíte si, jak výjimečné bylo, že zde před sto lety působila žena. Politika byla tehdy stále převážně mužským světem.
Plamínková zde prosazovala zákony týkající se vzdělávání, sociální politiky a postavení žen. Nebála se otevřeně kritizovat nespravedlnost a často vystupovala proti názorům, které považovala za zastaralé.
V roce 1920 se zde poprvé v historii objevily dlouhé fronty žen, které hrdě držely v rukou volební lístky. Splnil se jim sen o rovnoprávnosti, za který Plamínková bojovala celá desetiletí. Samotná Plamínková pak do těchto lavic usedla jako uznávaná senátorka.
MAPA:
Kde: Valdštejnské nám. 17/4, 118 01 Malá Strana
ŽENA, KTERÁ CESTOVALA PO SVĚTĚ
Při prohlídce výstavy mě překvapilo, jak aktivně cestovala. Františka Plamínková necestovala kvůli odpočinku. Každá její cesta měla jasný cíl. Chtěla propojit české ženy se světem. Na svých cestách reprezentovala tehdejší demokratické Československo. Ukazovala, že naše země patří k moderní Evropě. Její mezinárodní úspěchy dodnes inspirují lidi po celém světě. Navštěvovala mezinárodní konference a setkávala se s významnými představitelkami ženského hnutí v Evropě i za oceánem. Díky těmto cestám získávala inspiraci a nové zkušenosti, které následně využívala doma. Byla přesvědčena, že ženy mají mít stejná práva jako muži, a nebála se své názory prosazovat ani na mezinárodní scéně. V době, kdy mnoho žen nemělo možnost samostatně cestovat, představovala mimořádně moderní osobnost.
A které země navštěvovala nejraději a kde zanechala největší stopu? Jednu ze svých nejdelších a nejdůležitějších cest podnikla v roce 1925. Odjela do Spojených států amerických. V hlavním městě Washingtonu se zúčastnila velkého kongresu Mezinárodní ženské rady. Americká kultura a tamní ženské hnutí ji velmi inspirovaly.
Po skončení kongresu v Americe zůstala další čtyři měsíce. Cestovala po různých státech. Mluvila hlavně k českým krajanům, kteří v USA žili. Přednášela o nové republice, navštěvovala různé instituce a setkávala se s mnoha lidmi, v New Yorku například s bývalým senátorem a budoucím prezidentem USA Franklinem D. Rooseveltem.
Plamínková pravidelně jezdila do západní Evropy. Klíčovým místem pro ni bylo Nizozemsko. Už v roce 1908 navštívila Amsterdam. Konala se tam velká konference o volebním právu žen. Plamínková tam poprvé ukázala celému světu, jak silné a organizované je ženské hnutí v českých zemích. Jako místopředsedkyně velkých mezinárodních organizací pak pravidelně navštěvovala další evropské země jako Francii, Velkou Británii a Švýcarsko.
OTEVŘENÝ DOPIS ADOLFU HITLEROVI
Jednou z nejzajímavějších a zároveň nejodvážnějších epizod jejího života byl dopis, který napsala Adolfu Hitlerovi. V době, kdy nacistické Německo stupňovalo tlak na Československo, se veřejně postavila proti nacistické propagandě. Ve svém dopise kritizovala útoky na československou demokracii a hájila právo své země na svobodu. Tento čin vyžadoval mimořádnou odvahu. Plamínková si byla vědoma možných následků, přesto své názory nezměnila.
Ve svém dopise se rázně zastala československého prezidenta. Uvedla, že Beneš nelhal, když informoval o pohybech německé armády směrem k našim hranicím. Nebála se Hitlera v dopise nazvat diktátorem. Na rovinu mu napsala, že tato urážka pravděpodobně pramení z nedostatku informací, kterému diktátoři obecně podléhají, protože je jejich okolí informuje pouze o věcech, které si sami přejí slyšet. Vyčetla mu, že záměrně překrucuje fakta o československém národě a jeho dějinách.
Svůj text zakončila silným poselstvím:
„Jako poctivá demokratka považuji za povinnost napsat Vám, pane kancléři, že jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí.“
Německé vedení na dopis oficiálně nijak neodpovědělo. Pro Hitlera a nacisty byla tehdy bezvýznamným nepřítelem. Němci však text velmi dobře zaznamenali a nikdy na něj nezapomněli. Ačkoliv měla Plamínková možnost v roce 1939 legálně zůstat v exilu v zahraničí, odmítla to se slovy, že v těžkých chvílích chce být se svým národem. Jakmile v roce 1939 začala okupace, stala se Plamínková kvůli své odvaze okamžitým terčem tajné policie. Dopis byl jedním z hlavních důvodů, proč ji hned první den druhé světové války zatklo Gestapo.
Po svém prvním zatčení v září 1939 řekla své spoluvězeňkyni: „Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy, ono není jen tak řečnit, ale hlavní jest, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se. Zůstat tím, čím jsme byly kdysi na svobodě…“
VZTAH FRANTIŠKY PLAMÍNKOVÉ A MILADY HORÁKOVÉ
Vztah Františky Plamínkové a Milady Horákové byl výjimečný. Plamínková byla pro Horákovou celoživotním vzorem, mentorkou a blízkou přítelkyní. Společně pracovaly v Ženském klubu českém i v Ženské národní radě. Když přišla německá okupace, obě ženy okamžitě zapojily své organizace do protinacistického odboje. Ženská národní rada měla pobočky po celé zemi. Františka s Miladou tuto síť využily k budování ilegálních skupin. Spolupracovaly s významnou odbojovou organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme. Pomáhaly vyhledávat bezpečné úkryty pro lidi v ilegalitě a zajišťovaly tajné byty pro schůzky odbojářů. Přes spolehlivé členky sbíraly důležité informace o krocích okupantů a předávaly je dál do odbojových center.
„Bylo by omylem domnívati se, že ústavou, v níž jest zaručena ženám úplná rovnoprávnost s muži, jsou vyřešeny všechny bolesti žen plynoucí z předsudků proti nim i zvyků společenských. Ve zvyk musí přejíti vědomí rovnoprávnosti – avšak veřejné mínění, které zde velmi rozhoduje, je celkem konservativní. „
Členky předsednictva Ženské národní rady (ŽNR)
Milada pod vedením Františky organizovala materiální a finanční pomoc pro rodiny, jejichž muži nebo otcové byli zatčeni gestapem. Františka byla sledována a několikrát vyslýchána. Přesto odmítla spolupracovat s okupační mocí. Nacisté tuto odbojovou síť brzy odhalili. Plamínkovou zlomit nedokázali.
DOPIS ČESKÝCH ŽEN ADRESOVANÝ PREZIDENTU EMILU HÁCHOVI
Na počátku německé okupace za druhé světové války 16. března 1940 vznikl mimořádně odvážný dokument. Reagoval na to, že politické hnutí Národní souručenství (jediná povolená politická organizace v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava) se rozhodlo vyloučit ženy ze svých řad a zakázat jim politickou činnost. Františka Plamínková patřila mezi hlavní iniciátorky tohoto protestu. Dopis připomínal, že české ženy měly vždy důležitou roli – od kněžny Libuše přes husitství, Jednotu bratrskou až po národní obrození. Zdůrazňuje, že české ženy získaly volební právo jako jedny z prvních ve střední Evropě (už v roce 1861). Rozhodnutí vyloučit ženy a udělat z nich „občany druhé řády“ označuje za „neblahý omyl“ a „hlubokou křivdu“. Ženy se cítí poníženy tím, že jim protektorátní režim odpírá možnost rozhodovat o věcech národa, rodiny a dětí. Ženy v závěru důrazně žádají státního prezidenta Emila Háchu, aby toto nespravedlivé rozhodnutí zrušil a umožnil českým ženám dál politicky a kulturně pracovat pro svůj národ.
Tento dopis se stal Františce Plamínkové osudným. Její otevřený odpor proti nařízením protektorátních úřadů a neochota se podřídit vedly k tomu, že ji sledovalo gestapo. Jak na toto memorandum tehdy prezident Emil Hácha reagoval? Hácha osobně s vyloučením žen nesouhlasil a snažil se u vedení Národního souručenství lobbovat. Věřil, že zapojení žen do charitativní a sociální práce pomůže českému národu přežít těžké časy. Oficiálně ale musel Háchův úřad nechat memorandum bez přímé veřejné odpovědi, aby nevyvolal otevřený konflikt s gestapem. Dokument byl založen do prezidentských archivů, kde se jako němý svědek odvahy českých žen dochoval dodnes.
ODVAHA DO POSLEDNÍCH DNŮ
Zatčení v roce 1942 nebylo pro ni, jak jsem již psala, prvním střetem s nacistickou mocí. Gestapo ji zatklo již na začátku války 1. září 1939. Po šesti týdnech výslechů ji propustili, ale byla pod neustálým policejním dozorem. Její definitivní osud zpečetily události po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942.
Během takzvané „heydrichiády“ spustili nacisté masové zatýkání všech elit, které považovali za nebezpečné nebo protiněmecké. Plamínková byla na černé listině kvůli svému předválečnému otevřenému dopisu Adolfu Hitlerovi, autorství zmíněného memoranda a především proto, že odmítla veřejně odsoudit atentát na Heydricha.
11. června 1942 vtrhlo gestapo do jejího bytu. Plamínková byla zatčena přímo doma. Podle svědectví projevila obrovskou statečnost, nenechala se zastrašit a odmítla před vyšetřovateli zapřít své celoživotní postoje a názory. Nacisté ji okamžitě převezli do policejní věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Zde byla držena v krutých podmínkách a podrobována psychickému nátlaku. Dne 30. června 1942 byla odvezena z Terezína do Prahy. Ještě téhož večera ji nacisté popravili zastřelením na Kobyliské střelnici. Bylo jí 67 let. Před smrtí nedostala možnost žádného řádného soudu ani obhajoby. Její smrt byla tragickým koncem života ženy, která celý svůj život zasvětila svobodě, vzdělání a demokracii.
Zpráva o popravě Františky Plamínkové vyvolala mezi mezinárodními ženskými organizacemi v zahraničí obrovskou vlnu zděšení, hlubokého zármutku a ostrého odporu proti nacistickému režimu.
Mezinárodní organizace, ve kterých Plamínková zastávala vysoké funkce, jako byla Mezinárodní aliance pro volební právo žen (IWSA) a Mezinárodní ženská rada (ICW) vydaly oficiální prohlášení. Ostře v nich odsoudily nacistické násilí a označily popravu za barbarský čin proti lidskosti a svobodě slova. Informace o její mučednické smrti se šířily prostřednictvím zahraničního rozhlasového vysílání (např. přes stanici BBC), kde řečníci vyzdvihovali její statečnost jako symbol odporu celého Československa. Její příběh byl v zahraničním tisku dáván za příklad toho, že ženy nejsou jen pasivními oběťmi války, ale hrdými bojovnicemi na politické i morální frontě.
Pro mne je velmi zajímavé sledovat proměnu Prahy v době, kdy zde Františka Plamínková žila. Město se tehdy rychle modernizovalo a spolu s ním se měnila i role žen ve společnosti. Přestože od její smrti uplynuly desítky let, její odkaz je v Praze stále patrný.
Najdeme zde ulice nesoucí její jméno, pamětní desky i příležitostné výstavy připomínající její život. Myslím, že sice její jméno zná hodně lidí, málokdo si uvědomuje, co všechno udělala. A je dobře, že se její jméno konečně objevuje také v učebnicích a publikacích věnovaných ženskému hnutí a první republice. Možná nejdůležitější památkou ale není žádná budova ani pomník. Je jí skutečnost, že mnohá práva, za která bojovala, dnes považujeme za samozřejmá.
Myslím, že když si projdete nyní Prahu, tak díky jejímu příběhu najednou získá jiný rozměr. A to rozměr města, ve kterém se rodily myšlenky svobody, vzdělání a rovných příležitostí. Až budete příště třeba objevovat krásy Prahy, vzpomeňte si na tyto odvážné ženy. Jejich touha po svobodě udělala z českých zemí jedno z nejprogresivnějších a nejkrásnějších míst tehdejší Evropy.
Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když jej budete sdílet nebo zanecháte nějaký milý komentář pod článkem.
Také bych vás chtěla pozvat, abyste se ke mně připojili na Instagramu a Facebooku.
ČLÁNKY Z PRAHY
SVATOJAKUBSKÁ CESTA PRAHOU
Věděli jste, že Svatojakubská cesta, která směruje do Santiaga de Compostela ve Španělsku vede přes Prahu? Takže pokud byste rádi podnikli neobvyklou cestu Prahou, můžete jít ve stopách svatého Jakuba. Věřte mi, budete nadšení.
ČLÁNKY
