Český ráj mne opravdu očaroval a strašně jsem chtěla prozkoumat jeho další části. Zjistila jsem, že mne opravdu baví vyhledávat filmová místa a třeba zjistit, že realita je úplně jiná. Pochopila jsem tu, proč si filmaři vybrali právě tuto oblast. Je tu totiž opravdu krásně!

Tentokrát volíme okružní trasu ze Sobotky přes malebné údolí Plakánek k hradu Kosti a zpět přes Prokopské údolí a Vesec zpět do Sobotky. Trasa není nikterak náročná cca 13 km. Jen se na ni nevydávejte s kočárkem. Šlo by se vám velmi špatně.

SOBOTECKÉ ROUBENKY

Naše trasa vede ze soboteckého náměstí Míru Novoměstskou ulicí, kde obdivuji krásné roubenky. Těmto roubeným chalupám se v 19. století říkalo Šafranice. Původní název byl pro velkou zahradu, na níž se pěstoval šafrán, následně se tak říkalo těmto chalupám. Tyto roubené chalupy byly přízemní s jednou velikou místností v přední části. Ze síně se vcházelo do jedné nebo dvou komor. Ve 20. letech minulého století byly „zmodernizovány“. Střechy pokrývaly došky, postupně byly nahrazovány taškami z pálené hlíny nebo eternitem. Střecha déle vydržela a nehrozilo tak velké nebezpečí požáru.

Dům U sv. Anny je součástí lidových staveb na tzv. Novém Městě. Bohužel je jedním z mála, který je v dobrém technickém stavu.

STŘEHOM

Trasa pokračuje stále po červené značce a potom po žluté značce přes Osek do obce Střehom, která je památkovou zónou roubené lidové architektury. Jsou tu opět krásné roubené patrové domy s vyřezávanými lomenicemi.

Jdeme podél rybníka Komorník po modré turistické značce k rozcestí Střehom, tam se k nám přidává žlutá turistická značka.

STŘEHOMSKÝ MLÝN

V Střehomském mlýně se natáčela pohádka „S čerty nejsou žerty“. Ta patří mezi moje nejoblíbenější. Ano, tady bydlel Petr Máchal se svým tatínkem. A taky právě sem přišel čert Janek s hodností Vraníka pro Dorotu Máchalovou.

STUDÁNKA ROUBENKA

Po modré turistické značce se dostáváme ke studánce Roubence. Bylo to oblíbené místo spisovatele Fráni Šrámka, který bydlel právě v Sobotce a o této studánce psal ve svých básních. Budete-li mít štěstí, můžete v říčkách zahlédnout i vzácného raka. Já jej bohužel nezahlédla, ale ryb tu bylo požehnaně. Za studánkou odbočuje modrá značka do bočního skalnatého údolí, kterému se říká Vesecký Plakánek.

VASECKÝ PLAKÁNEK

Určitě vás zarazí jeho název, tak jako mne. Takže kdo tu plakával? Název Plakánek pochází ze 17. století a údolí je dostalo podle uhlířské rodiny, která při pálení uhlí ze zdejších stromů měla kvůli kouři věčně uslzené oči, a tak se jim říkalo Plakánkovi.

Samozřejmě o názvu koluje spousta pověstí. Možná pláč patřil nešťastně zamilovanému mladíkovi, jemuž dívčin otec nedal požehnání, on se pomátl na rozumu a z jeho slz pak vyrostly skály.

Údolím vede naučná stezka. Procházíme se různě pokroucenými borovicemi, borůvčím, kapradím i vřesy. Narazili jsme i na skalní obydlí Barušky, ve kterém se prý ještě za první světové války opravdu žilo.

HRAD KOST

Po žluté značce dojdeme i na hrad Kost, který se pyšní tím, že nikdy v historii nebyl dobyt. Dokonce slavný Jan Žižka jej přehlédl. A víte proč? Na jeho stavbu, stejně jako na sobotecký kostel, byl použit kámen z pískovcových lomů právě z Plakánku.

Na hradě se vystřídalo spousta majitelů. Nyní náleží Kinským dal Borgo, což je starý český šlechtický rod, který se zapsal do dějin celého českého národa. Kořeny rodu sahají do 13. století – do časů vlády krále Přemysla Otakara I. Původním sídlem jejich předků byla vesnická tvrz Vchynice u Lovosic, odkud mají i své jméno – Vchynští. To se během staletí přeměnilo na dnešní podobu Kinští. Jejich znakem jsou tři kančí kly v rudém poli. Na zámku se mi moc líbil výklad, který nám zprostředkoval mladý průvodce a provedl nás mučírnou a černou kuchyní. Hlavně výklad o mučírně byl moc výživný.

ZÁMECKÁ KUCHYNĚ

Ano, tak přesně do této kuchyně v pohádce „S čerty nejsou žerty“ přišel správce přemluvit Dorotu, aby si vzala za muže mlynáře Máchala. Kuchyň si zahrála i v závěru filmu, kdy z truhlice v pozadí vyskočí správce s kaprálem na útěku před čertem Jankem a Petrem Máchalem.

OKNO DO VĚZENÍ

Tady ve stejné pohádce Adélka zpívala Petrovi, který byl zavřený v žaláři a čekal na zítřejší soud.

PODKOST

Vesnice pod hradem Kost byla podle dochovaných zpráv založena v roce 1636. Nachází se v nadmořské výšce kolem 300 metrů. Zčásti je obklopena lesy a zčásti úrodnými poli. Podle historika profesora Josefa Pekaře však nejprve byla postavena krčma. Později přibývala stavení, v nichž žili lidé, pracující v nedalekém dvoře a na hradě. Po druhé světové válce mnoho rodin z obce odešlo do pohraničí, vesnice se pomalu, ale jistě vylidňuje.

PROKOPSKÉ ÚDOLÍ

Naše trasa pokračuje dál po červené značce do malebného Prokopského údolí. Máte na výběr buď se vydat polní cestou, která vede středem travnaté nivy za potokem nebo jít po cestičce kolem potoka a skal.

Vybrali jsme si samozřejmě cestu podél skal, protože to na první pohled vypadalo moc krásně. Úplná romantika! Jenže po chvíli jsme zjistili, že to zrovna nebyl až tak dobrý nápad. Terén je tu hodně bahnitý a je docela obtížně schůdný. Snažím se našlapovat velmi jemně, abych si nezašpinila boty. Chci být za frajerku, která přešla cestu suchou nohou. Jenže cesta se dostává do úseku, kde se blátem vezu po zadku až k potoku do kopřiv. A nejenže mám totálně špinavé boty, ale výsledek celé této akce je, že vypadám jako po vykonání potřeby přímo do kalhot.

LIBOŠOVICE

Prokopským údolím docházíme až do Libošovic. Na návsi se nachází pomník Jana Husa od J. Bílka z roku 1928.

VESEC U SOBOTKY NEBO LIPTÁKOV

Přicházíme do pohádkové okrouhlé návsi s krásně zachovalým jedinečným komplexem roubených domů pojizerského typu. Vesec byl místem natáčení scén několika známých filmů, takže tady na vás dýchne taková ta pravá filmová atmosféra. Vesec patřil k zemědělským oblastem. Většina sedláků hospodařila na polích, a proto se tu pěstovalo hlavně obilí.

ZASTAVENÍ U KŘÍŽE

U silnice při vjezdu do vsi stojí železný kříž na pískovcovém podstavci. Původně byl i kříž vytesaný z pískovce a stával na druhé straně silnice pod mohutnou lípou.

SOCHA NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Toto sousoší patří k vrcholným dílům rodiny lidových sochařů Zemanů. Pochází z roku 1834 a bylo tesáno na místě z kamene vylomeného v Plakánku. Na podstavci sochy je vytesán reliéf znázorňující svatou Starostu, dceru krále portugalského. Legenda říká, že je to vlastně ukřižovaný Kristus, který je vždy zpodobňován v téměř ženském rouchu s dlouhými vlasy a vousy. K tomu kdosi vymyslel legendu o panně, která se chtěla zasnoubit jen Kristu. Když ji chtěl její královský otec vdát, prosila Boha, aby ji zohavil a ráno se probudila s plnovousem. Za to ji dal král ukřižovat.
K této soše se však váže ještě jedna legenda. Kdysi prý byl kolem sochy Starosty veden na popravu nevinně obviněný houslista. Prosil sv. Starostu, aby mu pomohla a tu k údivu všech z nohy kamenné sochy spadl střevíček. Houslista klečící u sv. Starosty je zachycen na reliéfu.

ELEKTRICKÉ VEDENÍ V OBCI

Když se ve vesnici pozorně rozhlédnete, neuvidíte žádné elektrické vedení. Není to proto, že by se ve vesnici zastavil čas, ale z toho důvodu, že elektrické vedení vadilo při natáčení historických filmů. A proto Vesečtí položili elektrický kabel do země.

VESECKÉ ROUBENKY

Ve Vesci se nachází spousta roubených domů, takže pokud jste jako já blázen do těchto domů, budete v architektonickém ráji. O historii domů se dočteme v místní kronice. Každá usedlost zde má vyčleněny své vlastní stránky, kde jsou vedeny záznamy o majitelích, kdo kdy a za kolik dům koupil, s kým se oženil, kolik měli dětí a kam se odstěhovali a kdo statek převzal.

Tyto domy jsou převážně patrové. Jsou postaveny do „okrouhlice“ tzn., že uprostřed je náves a průčelí všech domů na ně směřují.

Významným stavebním prvkem jsou sdružená okna v průčelí domů a pavlač po celé délce stavení, kterou překrývá střecha. Původně byla v každém domě v přízemí veliká obytná světnice a prostorná síň s pecí. Ze síně se vcházelo do dalších jedné až dvou místností na vejměnek.

A co je takový vejměnek (nebo vejminek)? Někteří z vás možná četli knihu od Vitězslava Hálka Na vejminku anebo televizní seriál Doktor z vejminku od Zdeňka Podskalského. Byl to venkovský zvykový právní útvar, prostřednictvím něhož se na statek nově nastupující hospodář zavazoval k tomu, že někdejšímu hospodáři, který mu statek předával do užívání a odcházel na odpočinek (tzv. na vejminek), bude doživotně zaručovat ubytování a určité množství nejčastěji naturálních dávek. Většinou šlo o otce a syna.

Další dveře na protější straně než vchod vedly na zahradu, pokud byla za domem. V síni byly také umístěny schody, které vedly na pavlač. V patře bývala opět jedna obytná místnost s okny do průčelí a na pavlač, do které se z pavlače vcházelo. Pak se už nacházely nahoře jen komory, dvě až tři, do kterých se vzcházelo z pavlače, a neměly žádná okna. Žádná z místností v patře nebyla mezi sebou propojena. Z pavlače vedly ještě další schody na půdu.

FILMOVÁ MÍSTA

Do Vesce jsem se moc těšila, protože jsem toužila spatřit místa, která jsou tolik pravidelně vyhledávaná filmovými společnostmi k natáčení různých filmů, pohádek i reklam. Máte zde i takový zvláštní pocit, protože ve vesnici normálně žijí lidé, takže nakukovat jim přes plot chce trošku odvahy a taky trochu ohleduplnosti.

NA NÁVSI

Tak tady Vašek s Lubošem ve filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“ chodili na nákup a každý den potkávali Máňu. Ano, právě tady místní hasiči jezdili se stříkačkou „Máňou“. Nebo se tu natáčely scény s filmu „Přijela k nám pouť“. Natáčel se tu i pohádkový seriál „O ztracené lásce“. Natáčení trvalo dokonce celý rok. Uprostřed návsi byla postavena roubená hospoda, kde se velká část děje odehrávala.

DŮM čp. 7

Už v roce 1948 zde byl natáčen film „Léto“ podle předlohy Fráni Šrámka. Ale možná si tento dům lépe vybavíte z filmu „Jára Cimrman ležící spící“. Právě zde Jára Cimrman vyučoval v obecní škole.

DŮM čp. 19

Dům č. 19 se objevil jako obchod se smíšeným zbožím ve filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“. Právě sem Luboš s Vaškem chodili nakupovat. Stejný dům posloužil ve filmu „Jára Cimrman ležící spící“ jako Muzeum peří v Liptákově. Možná si vybavíte scénu, kdy výprava zvažuje, že by se podívala do muzea peří v Liptákově, když nestihli Dvořákův Sychrov. Stará průvodkyně čeká na zápraží muzea (Valerie Kaplanová) a pronáší: „Největším světovým spisovatelem, vynálezcem, malířem, fyzikem, lyžařem a filozofem za posledních sto let byl český velikán Jára Cimrman. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat!“

DŮM čp. 15

Tak v tomto domě se natáčela pohádka „S čerty nejsou žerty“. Jedná se o dům Anny Máchalové (Petrova babička).  Natáčela se tu scéna, kdy vojáci marně hledají Petra Máchala, který se schovává ve stodole. Kaprál přikáže zavřít jeho babičku Annu do vězení místo něj.

DŮM čp. 14

V tomto domě ve filmu „Přijela k nám pouť“ Vendula kradla v babiččině kurníku vajíčka, aby se za ně mohla vozit na kolotoči.

DŮM čp. 12

V tomto domě ve filmu „Díky za každé nové ráno“ podle Haliny Pawlovské je scéna příjezdu na svatbu na Podkarpatskou Rus v hluboké zimě.

CESTIČKA DO LIPTÁKOVA A PRYČ

Po této scéně přichází divadelní badatel do Liptákova, kde byl Jára Cimrman viděn naposledy. Natáčela se tu i scéna „hodina tělocviku“. „Děti, Tyrš by vás nutil závodit v trenýrkách. Mařenko, když tě tuhle hajný hnal z lesa, měla jsi čas převléknout se do trenýrek? Neměla, viď,“ haní Cimrman Tyrše na hodině tělocviku. Místo se nachází za obcí Vesec u Sobotky, směr údolí Plakánek. Na téže cestě se natáčely i záběry, kdy Cimrman utíká s kufry.

ZÁMEČEK HUMPRECHT

Po modré se vracíme zpět do obce Sobotka. Už z dálky vidíme nádherný zámeček Humprecht. Humprecht je barokní stavba, která byla postavena tak, aby připomínala cařihradskou Galatskou věž.

ŠOLCŮV STATEK

Šolcův statek je typická lidová stavba pojizerského typu y roku 1811, postavená v tehdejší obci Předměstí u Sobotky. Stavebník Josef Šolc, děd básníka a kočovného herce Václava Šolce. Václav Šolc je autor básnické sbírky Prvosenky. Zde se narodil i zemřel. V 30. letech 20. století zakoupil statek obchodník Karel Samšiňák.

V tomto období zde měli knihovnu skauti, Fráňa Šrámek pro ně vytvořil pokřik.

V 50. letech byl statek vyvlastněn státem a v r. 1958 zařazen do seznamu kulturních památek. Následně syn Karla Samšiňáka si zde pronajal byt, staral se o statek, zřídil v něm výstavní síň a zahájil první výstavy výtvarného umění.

DŮM č. 259

Původně patřil k Šolcově statku, žila v něm vdova po bratrovi Václava Šolce, provdaná za pana Sudka. Koncem 19. století sem na prázdniny jezdíval se svou rodinou Karel Václav Rais, psal zde Zapadlé vlastence a Pantátu Bezouška. Na domě je památní deska.

Loučíme se s celým Českým rájem. Bylo to opravdu moc hezké a ještě jednou bych se sem ráda vrátila.

MAPA

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když jej budete sdílet nebo zanecháte nějaký milý komentář pod článkem.

Také bych vás chtěla pozvat, abyste se ke mně připojili na Instagramu a  Facebooku.