Mám moc ráda prastaré tradice. Vyloženě bych řekla, že je vyhledávám. Pamatuji si, že když jsem byla malá, tak mi maminka z modrotisku šila hodně věcí. Tehdy to bylo zkrátka COOL! Vy jej možná znáte z krojů nebo z něj možná máte doma ubrus jako já. Já si myslím, že modrotisk má obrovský potenciál a je nadčasový! Jsem ráda, že pořád existují takové dílničky jako ve Strážnici, kde se můžete dozvědět o našich tradicích. Ve Strážnici jsem byla několikrát, ale dílničku jsem navštívila až nyní.
KDE SE VLASTNĚ MODROTISK VZAL
Pro modrotisk je typický bílý vzorek na tmavomodrém pozadí. Jedná se o technologicky dochovanou vzácnost a vůbec se nedivím, že jeho ruční výroba byla zapsaná v roce 2018 do seznamu dědictví UNESCO.
Myslíte si, že se modrotisk vzal právě tady na Moravě? Ale kdepak. Je to 3000 let stará technologie původem z Číny. Odtud se výroba barvení pomocí keře indigo rozšířila po celé Asii. Do Evropy se pak dostala v 18. století díky mořeplavcům. Samozřejmě byl modrotisk nejdříve přístupný šlechtě a bohatým měšťanům. Ti ho používali na tapetování a čalounění. Původně se indigo dováželo, ale protože bylo drahé, začalo se používat syntetické. To má stejné vlastnosti. Ale například při návštěvě Japonska (článek tady), jsem se setkala právě s tím přírodním.
MODROTISKAŘSKÁ DÍLNA
Dříve byly modrotiskařské dílny skoro v každé obci. Ale co teď? Teď moc modrotiskařských dílen po České republice moc nenajdete. Ta ve Strážnici je v podstatě jedna ze dvou (druhá je ještě v Olešnici) posledních provozoven svého druhu u nás.
Já jsem se sem moc těšila. Návštěva je totiž spojená s ukázkou tradiční výroby, která se vůbec nezměnila od založení dílny. Měli jsme štěstí, protože nás provázela Gabriela Bartošková, které nám všechno moc hezky vysvětila a hlavně ukázala názorně. Dokáže o své práci hovořit opravdu s velkým nadšením, že se vás zmocní pocit, že je škoda, že takovou dílničku taky nevlastníte. 🙂
Mám ráda inspirativní lidi a ona je jedním z nich. Gábina je pátou generací rodinné firmy a ve 27 letech se stala první vyučenou ženou tiskařkou. Studovala módní design, ale modrotisk ji vůbec nezajímal. Přišel jí nezajímavý. Nakonec poslechla maminku a jednou si techniku modrotisku vyzkoušela. A modrotisk ji nakonec učaroval. Moc mne ten její příběh zaujal. Říká, že tištění obnáší 6 let učení a mít zmáklé barvení trvá 10 let. Právě barvení je přitom na výrobě modrotisku to nejnáročnější. A ona je prý pořád na své cestě k dokonalosti.
TROŠKA Z HISTORIE
Strážnickou dílnu založil Cyril Joch v roce 1906 se svou ženou Annou. Ten potom musel narukovat a po návratu z války vedl dílnu ještě šest let. Zaškoloval své tři syny a v řemesle vyučil synovce Josefa Gerstbergera. Když zemřel na tuberkulózu plic, dílnu po něm převzala jeho žena. Výrobě modrotisku se začal věnovat i prostřední syn František Joch se svou mladou ženou Miladou. Nakonec dílnu zdědil. K zásadní změně došlo po komunistickém převratu, kdy byla v činnost dílny na nějakou dobu přerušena. Obnovena byla až zásluhou Ústředí lidové umělecké výroby. S Františkem Jochem tak začali spolupracovat výtvarníci, kteří aktualizovali modrotiskové vzory a zaváděli další nové úpravy modrotisku. Produkce se tak výrazně zvýšila a na provozu dílny se kromě manželů Milady a Františka Jochových začal podílet také jejich syn František a Josef Gerstberger. Gabrielu zaučoval její strýc František Joch, tiskař a syn původního zakladatele.
JAK VZNIKÁ TAKOVÝ MODROTISK?
Výroba modrotisku je časově i finančně náročná. Uvědomíte si to vlastně hned, jen co vkročíte do dílny. Málokdo ví, že nejdříve se před tiskem látka naškrobí pšeničným škrobem, vymandluje a natáhne na stoly dlouhé 5 metrů. Potom se potiskne speciální rezervní barvou neboli popem. Je to taková kašovitá světlezelená barva, která se skládá z kaolínu, arabské gumy nebo skalice modré. Důležitý je i poměr těchto látek, což je právě tajemství, které si každá dílna chrání.
Vaří se v kotli 5 až 6 hodin. Musí se u toho používat ochranné brýle, rukavice a respirátor. Následně se nechává dva měsíce odležet.
Pop se v bedně s poduškou roztírá štětcem, kterému se říká pinzec. Roztírání se říká štrajchování. To jsou názvy! Pocházejí z Rakousko -Uherska.
Po každém namočení formy se otisknou na plátno. Poklepává se ještě na přiloženou formu, aby se vzorek rovnoměrně otiskl. A tak pořád dokola.
Připomíná mi to trošku razítkování, ale není to tak. Musíte stále držet pozornost, abyste se nespletli a vzor vám navazoval. I když je vzorek asi tak do 20 minut suchý, je třeba, aby pop na látce důkladně zatvrdl, což trvá 5 až 10 dní.
Na druhém konci dílny se nachází budova s barvírnou. Je tu kamenný bazén, který je hluboký asi 2 metry. Uvnitř má takovou zvláštní hustou modrofialovou barvící lázní. Té se říká kypa.
A tady docházím na to, proč je strašně těžké vyrobit modrotisk. Pokud jsou pop nebo kypa špatně udělané, tak tyto barvy na sebe nereagují a potištěný vzorek z látky stéká. K měření lázně tady slouží všemožné kádinky. Zkušený barvíř to ale už pozná po čichu.
Gabriela nám názorně ukazála, jak se ponoří pruh látky do lázně. Ten má po vytažení zelenožlutou barvu. Po chvilce nás upozorňuje, jak se látka změnila v modrou. Zabarví se všechno kromě vzorku. Celý proces s namáčením se musí opakovat ještě 5x.
Následně se plátno vypere v průmyslové pračce se 4% roztokem kyseliny sírové. Ta rozpustí pop, kterým se látka potiskovala.Po týdnech vzniká tmavě modrý podklad s bílým vzorkem. Kyselina přitom není vůbec agresivní. Textilní vlákno se tak nepoškodí. Plátno se pak ještě přemáchává v čisté vodě, suší se a musí projít mandlem. A konečně je hotovo! Celý proces se vším všudy trvá asi tak 3 týdny.
TISKAŘSKÉ FORMY
Asi nejvíc fascinující částí dílny je stěna s policemi, ve které jsou uspořádané dřevěné tiskařské formy. V dílně mají k dispozici přibližně 200 forem, ale používají z toho asi polovinu. Některé jsou opravdu hodně staré, ale paradoxně patří mezi nejoblíbenější. Jsou zkrátka nadčasové.
Dovídám se, jak se jednotlivým vzorům i říká: „klásečkový, zvonkový, pařezový či rozmarýnka s růžičkou“. Všechny vzory jsou vyřezané z hruškového dřeva. Hruška má totiž hladký a zároveň tvrdý povrch. Volí se i proto, protože nemá letokruhy. Některé formy jsou čistě dřevěné, ale já obdivuji ty s kombinací drobných hřebíčků. Žasnu, protože to musela být neuvěřitelná piplačka.
Každá forma má zezadu madlo, které se drží jednou rukou. Formy jsou vyrobené ze dvou či tří vrstev, aby se nekroutily a zůstaly rovné. Gabriela nám jej dala potěžkat a musím se přiznat, že formy jsou docela hodně těžké. Dodnes nechápu, jak je může držet jednou rukou.
Každá forma má v rozích hřebíčky – tzv. onzece, kterými tiskař navazuje na vzor. V podstatě tiskne tak, že přikládá při tisku na plátno hřebíček na formě na obtisklý hřebíček ve vzoru látky, na který se navazuje. Ne vždy je to ale snadné.
OMYLY V MODROTISKU A JAK POZNAT TEN FALEŠNÝ?
Omylů o modrotisku je celá řada. Třeba že se tiskne bílou barvou na modrý podklad nebo že pouští barvu při praní. V podstatě existují tři pravidla, jak rozeznat ten falešný.
- Za prvé modrotisk je drahý a ten falešný koupíte levněji.
- Za druhé je třeba tady hledat za tím vším poctivou ruční práci, zkrátka lidský faktor. Samozřejmě tiskaři jsou jenom lidi a tak najdete nějakou drobnou nedokonalost při navazování vzorku na látce. Takže všechno je takový originál.
- No a za třetí se to pozná podle rubové strany. Vzoreček musí prosvítat, přičemž falešný modrotisk je z rubové strany celý modrý. To znamená, že nemohl být namočený v lázni.
JAK SE O MODROTISK STARAT
Není třeba se obávat, že by se bílý vzor při praní zabarvil. Ihned po vyprání sice může vzor na mokré látce vypadat jako světle modrý, protože prosvítá modrá barva z rubové strany, ale tento jev po usušení zmizí. Nedoporučuje se aviváž a sušení v sušičce. Jinak se o ni staráte normálně a můžete ji i žehlit.
Celou exkurzi zakončujeme návštěvou obchůdku. Je tu opravdu z čeho si vybírat. Člověk se musí krotit, aby tady nevykoupil všechno.
Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když jej budete sdílet nebo zanecháte nějaký milý komentář pod článkem.
Také bych vás chtěla pozvat, abyste se ke mně připojili na Instagramu a Facebooku.