Říká se, že všechny cesty vedou do Říma, ale jedna pěkně dlouhá vede do Santiaga de Compostelo. Camino de Santiago je známé jako Svatojakubská cesta či pouť, která vede k ostatkům svatého Jakuba Staršího. Poutníci si tu přejí šťastnou cestu neboli Buen Camino! Neboli šťastnou cestu životem! Ta cesta je pouze metafora. Myslím, že může pro mnohé posloužit i jako terapie. A to je to, o co tady běží! Na chvíli totálně vypnout mozek, být na čerstvém vzduchu a jen tak si jít.

MOJE POUŤ ZA ŠTĚSTÍM ♥

Žijeme v době, kdy i obyčejná cesta může být dobrodružství. Cesta se nezdolává, zdolává se mysl či psychika. Každému dá Camino něco jiného. Co to bude, na to neexistuje univerzální odpověď. Někomu spirituální zážitky, někomu autentické poznání krajiny, jinému dotknutí se vlastních fyzických limitů. Anebo všechno spolu.

Před cestou mi kámoška Kačka řekla: „Najdi, co hledáš!“ Tenkrát jsem jí odpověděla, že nic nehledám. Jenže po cestě mi celou dobu běžely myšlenky: „Chci být šťastná! Vždyť tady jsem šťastná! Mám tady všechno – moře, příjemné klima, pohyb, moře, les, slunce a dobré jídlo! Fajn lidi, kteří se usmívají a přejí mi šťastnou cestu. Jsem na cestě, každý den jiné město a vesnice. Tak takto vypadá moje opravdový štěstí! ♥“ Uvědomila jsem si, že i po svém návratu chci žít v klidu a nedovolit si každodenní stres.

O SVATOJAKUBSKÉ CESTĚ

Svatojakubská cesta vznikla na počátku 9.století a stala se hlavní cestou křesťanství ve Středověku. A pak postupně v průběhu let vznikla celá síť poutních cest vedoucích do Santiaga. Oficiálně je dvanáct základních tras, které začínají v Portugalsku, Španělsku, Francii a Anglii. Každý si může vybrat trasu podle sebe a můžete z ní ujít klidně jen kratší úsek. Závisí jen na vás, jak jste na tom fyzicky nebo jaké máte časové možnosti. Cesta je dokonce zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO pro svou důležitou úlohu v podobě výměny kultur a hlavně myšlenek. Abyste se oficiálně mohli stát poutníky, musíte ujít pěšky alespoň 100 km a cyklisté musí ujet minimální vzdálenost 200 km.

JAK JSEM PŘIŠLA NA CHUŤ CHŮZI

Jen abych to na začátku uvedla na pravou míru. Jít s batohem na zádech nebyl nikdy můj sen. Jsem od přírody docela pohodlná a jak říká můj brácha „lemra“.  V podstatě jsem nikdy nechápala lidi, kteří s sebou tahají těžkou krosnu a spí někde v přírodě. Na svatojakubskou cestu jsem narazila během covidu, kdy jsem začala chodit ven a přišla jsem na chuť chůzi. Přitom taková banalita, ale tolik benefitů má chůze pro naše tělo. 🙂 Protože jsem tehdy měla strach, že bude většina ubytování uzavřená, že mi aerolinky zruší let nebo se někde dostanu do karantény, cestu do Santiaga jsem raději odložila na neurčito a vydala jsem se po Svatojakubských cestách u nás v Čechách a na Moravě. Bavilo mě, že vždycky někam dojdu a dostanu razítko. Ono se vám najednou jde nějak rychleji, když víte, že něco za tu dřinu dostanete. 🙂 A řeknu vám, teď už mám srovnání, u nás jsou taky moc hezké cesty a můžou klidně konkurovat dalším Evropským cestám.

NEBOJTE SE VYSTOUPIT Z KOMFORTNÍ ZÓNY!

Je mnoho důvodů, proč se poutníci vydávají na tuto cestu. Samozřejmě k tomu mají různé důvody, ale mezi ty hlavní patří:

Náboženský

Spirituální

Osobní

Sportovní

Důvody se nevylučují. Naopak si myslím, že u většiny z vás, tak jako u mě se budou překrývat. Já jsem během poslední doby ze stresu docela hodně přibrala a přestala jsem se cítit dobře ve svém těle. Miluji chození a tento způsob pohybu je prostě boží. A když chcete, tak se u ní klidně nadřete. Věřte mi, žádný kopec nebudete mít zadarmo. A to, že Španělsko je pěkně kopcovité, zjistíte velmi brzy. Taky jsem potřebovala vypnout hlavu. Chvíli nemyslet na práci, s nikým si nevolat a nikomu neodpovídat na otázky. Být jen sama se sebou.

Říká se, že cesta by vám mohla dát odpovědi na otázky, které vás trápí. Jelikož jsem proslulá hledačka štěstí a moc bych si přála být v životě šťastná, tak mi samozřejmě nemohla uniknout ani takováto příležitost, zkusit si takto putovat a jen tak „si jít“. Jak už jsem říkala, na první pohled se chůze či jít někam, zdá jako banální nebo i pitomá věc. No zkrátka seberu se a jdu. Co je na tom tak supr objevného? Tak úžasně sebepoznávajícího? Ta cesta není tolik o tom, kolik kilometrů a jak rychle je ujdete, ale jak je ujdete. Jak zvládnete to nepříjemné i příjemné a co na ní zažijete. Uvědomíte si na ní, že nic není samozřejmé. Že z příjemného se budete radovat, a naopak náročnější situace vás posílí.

PŘEKÁŽKY JSOU JEN VE VAŠÍ HLAVĚ!

Přiznám se, moc mě lákalo být chvilku sama, i když jsem se na cestu nevydala sama, ale s rodinou. Jen na chvíli nebýt ve své bublině a vystoupit z komfortní zóny. Proč? Proč ne! Baví mě zkoušet nové věci. Takové ty mysteriózní. O kterých lidé říkají: „Hustý!“ Ale sami nevědí proč. 🙂 Stačilo si tedy cestu naplánovat, vybrat odkud půjdu, jak dlouhou ji půjdu a kolik zhruba času bych si chtěla na ni vyhradit. Myslíte si, že to není pro vás? Věřte mi, překážky jsou jen ve vaší hlavě! Myslím, že frajeřina je jít přímo z domu. I takových lidí pár znám a jim všechna čest. Já jsem se však rozhodla, že půjdu pěkně podél moře. Zvolila jsem tedy Portugalskou svatojakubskou cestu. Chtěla jsem moc vidět Porto a taky si projít Santiago, tak jsem se rozhodla, že z časových důvodů oželím část trasy a půjdu až z Viena de Castelo. I tak jsem ušla kolem 200 km.

PŘÍPRAVA NA CESTU

Když máte koupenou letenku, tak si uvědomíte, že půjdete každý den mezi 20-30 km po dobu cca 10 dní. Přiznám se, vůbec jsem netrénovala. Asi posledních 14 dní před odjezdem jsem se snažila, abych měla alespoň 10 000 kroků. Věděla jsem, že to bude výzva. Co je však důležité? Za mě určitě dobré boty a dobrý batoh! Protože kde spát a mít možnost se najíst, budete mít vždycky! A víc na této cestě k životu nepotřebujete!

Boty je mít zapotřebí prošláplé, vyzkoušené a pořádně zvyklé na nohu. Já nedám dopustit na svoje botky INOV _8 TALON 290. Šla jsem s nimi i svatojakubské cesty u nás. Jsou tak akorát široké, jsou vhodné i na tvrdší povrch jako silnice. Drží skvěle na hladkém kamení, i když je mokré. Jsou barevné, nikdo vás v nich nepřehlédne. Smířila jsem se, že v nich tak trochu vypadám jako klaun. Batoh jsem si koupila hodně drahý Batoh Gossamer Gear G4-20 , ale pro ten pocit lehkosti (jen 678 g!), musím říct, že pro jednou jsem udělala dobrou investici.

Co se týče oblečení, myslím, že tady je to jasné. Je třeba mít oblečení do zimy, tepla, deště a horka. Já mám moc ráda značku RAB. Toto oblečení moc neváží. Není třeba si toho ovšem brát mnoho. Volte takový materiál, který vám po oprání hned uschne. Důležité je, abyste se cítili pohodlně. A přeci chcete ušetřit místo v batohu na suvenýry? Je blbost tahat hodně věcí. Čím míň toho nesete, tím míň toho nesete. To je pravda, ne? 😊))

KAMÍNKY PRO ŠTĚSTÍ

Co jsem však na přípravě nepodcenila, namalovat si kamínek pro štěstí. Původně jsem myslela, že jej někde nechám po cestě, ale během cesty jsem si to rozmyslela a rozhodla jsem se donést kamínek až do Santiaga.

První manželova reakce samozřejmě byla: „To se budeme ještě tahat se šutrama?“ Ano, budeme!:-)

MŮJ TIP

Mám pro vás takový tip. Nejlepší způsob je vrstvit. Když jdete a najednou ucítíte, že je vám vedro. Tak hned v tu chvíli si sundejte jednu vrstvu, protože potom se můžete začít potit. Poprvé, když vás napadne, že je vám zima, ihned se přioblékněte, protože se může stát, že vychladnete. Ani jedno není dobré. V obou ,případech vás to stojí dost energie.

UBYTOVÁNÍ

Věděla jsem, že budu potřebovat ubytování pro tři lidi. Takže jsem nechtěla riskovat, že někam přijdu a nebude tam na místo pro všechny. Proto jsem místo albergue volila taková místa, která si můžu přes booking zarezervovat předem. Ano limituje vás, že musíte ujít každý den určitou část cesty. Ale pokud umíte plánovat, tak to naopak může být výhodné. Vždycky víte, že se nemusíte bát, že budete mít kam složit hlavu. Až na místě jsem zjistila, že hodně jich bych byly albergue, ale na internetu se tvářili jako hotel. 🙂

ŽLUTÉ MUŠLE A CREDENTIAL

Jít se dá různými způsoby. Většina cest je dobře značená. Nepotřebujete ani mobil, stačí následovat žluté mušle nebo žluté šipky. A proč právě mušle? Samozřejmě to vychází z historie. Poutníci putovali skrz celou Evropu až do Santiago de Compostela. Z moře vylovili mušli, tu si dali na hůl a šli zase Evropou zpátky domů. A takto se poznal poutník.

Dnes se pozná poutník tak, že má u sebe žákovskou knížku – Credential. Ten si vyzvednete v  prvním bodu, kde začínáte nebo si jej můžete koupit tady u nás. Do něj sbíráte razítka, kterými se budete muset prokázat v cíli, že jste danou trasu ušli. Za každý den, byste měli alespoň dva. A konec konců si může koupit i mušli a připnout si ji na batoh.  To je další poznávací znamení poutníků.

KAŽDÝ Z NÁS JE V ŽIVOTĚ POUTNÍKEM – CELOŽIVOTNÍM POUTNÍKEM

A co vás tedy čeká? Každý den si jdete a pořád jdete. Jdete proto, abyste šli. Ne proto abyste došli, to vám ovšem dojde za nějakou dobu, co jdete. A pak vám dojde, že to celé, jak jdete, je to taková metafora toho, jak jdete v životě. Protože vy v životě taky jdete. Jdete si někam za něčím, i když si myslíte, že ne. 🙂

A jak tak jdete, začne vám docházet spousta věcí. Máte spoustu času na přemýšlení, spoustu času být sám s sebou, spoustu času na kladení si otázek a čekání na objevení odpovědí. Přichází vám na rozum otázky o životě, o světě, o vztazích, o práci nebo o vaší seberealizaci. A začnete se ptát sami sebe: „Co v životě tady dělám? Co chci od života? Neměla bych udělat nějakou změnu? atd.“

Vidím v tom i krásnou metaforu, že každý jeden krok, který do Santiaga uděláte, je v záplavě těch kroků a kilometrů stejně důležitý jako jakýkoliv jiný. Když se ty kroky sečtou a podíváte se v půlce za sebe. Najednou se zastavíte a ohlédnete se zpátky. Zjistíte, kolik jste ušli kilometrů a uvědomíte si, jak jste dobří! Najednou jste dojatí, a zazpíváte si. A najednou začnete potkávat různé poutníky, zajímavé a inspirativní. A ti lidé vám dost nenápadně začnou připomínat někoho z vašeho života.

CESTA JAKO TERAPIE

Myslím, že tato cesta může určitě posloužit jako terapie. Je pro každého. Na cestě jsem potkala spoustu mladých, starých i invalidních lidí na vozíčku.  Jedna maminka dokonce tlačila před sebou docela velký kočár. Člověk si často hledá v životě výmluvy, proč něco nejde. A najednou máte kolem sebe tolik lidí z celého světa a vidíte, že to jde. Potkala jsem spoustu národností z Floridy, Kalifornie, Jižní Afriky, Japonska, Taiwanu a samozřejmě z celé Evropy. Ne všechny, ale mraky národností z celého světa. A pokud hledáte výmluvu, že na tuto cestu nemáte čas a myslíte si, že jste nepostradatelní? Omyl! Když jsem přijela, tak jsem začala vyřizovat všechny emaily, až jsem si říkala, že to snad není možné, kolik lidi dokážou toho vyplodit. 🙂 Zvlášť někteří. Zjistila jsem však, že většina je z toho vyřešená. Tím chci říct, že bez vás se to tady neposere. A upřímně, pokud na to máte koule (teda i peníze), můžete si vypadnout, na jak dlouho chcete. 🙂

MOJE CESTA

PORTUGALSKO

DEN 1. – TRASA VIANA DO CASTELO – AEROSA (4,8 KM) – CARRECO (3,6 KM)

Celkem trasa: 8,4 km (2 hod)

Přišel den D a já odlétám do Porta. Už při objednávání letenky máme štěstí. Narazili jsme na velmi levné letenky v Business třídě (byly levnější než v Economy) s Lufthansou. Až si říkáme, že se nám to jen zdá. Jsem nadšená! Nikdy jsem takto neletěla. Má to výhodu být mezi prvními, koho odbaví, kdo si sedne, mít 8 kg navíc k příručnímu zavazadlu, jídlo během cesty a můžu si zajít dokonce do letištních salónků. Říkám si:“ Hmmm. Tak takto cestuje elita! Jen s tím oblečením a batohem na zádech sem moc nezapadám. 🙂“ Jak už jsem psala, z časových důvodů nezačínám cestu v Portu, ale v Viana do Castelo. Tam se velmi pohodlně dostanete vlakem z portského nádraží Campaňha. Volím i velmi krátkou cestu. Nechci to první den přepálit a hlavně, si chci prohlédnout toto městečko u moře.

VIANA DO CASTELO

Toto plážové město leží v nejsevernějším části Portugalska a nachází se na poklidném místě ohraničeném z jedné strany oceánem a z druhé strany horami. Má bohatou námořní historii. Bylo totiž jedním z nejdůležitějších přístavů, odkud v 15. století portugalští mořeplavci vyrazili na cestu do neznámých končin.

PRACA DE REPUBLICA

Procházím se městem a směřuji k elegantnímu náměstí Praça da Republica, kterému dominuje fontána Chafariz z roku 1553. Právě se tu pořádá nějaký kulturní festival. Obdivuji všechny ty krásné kostýmy. Jsem ráda, že takto vesele začíná moje cesta. 🙂

Kostýmy tradičně šily mladé ženy po večerech, aby si je mohly oblékléknout při zvláštních příležitostech a místních slavnostech. Ženy, které přes den pracovaly na polích se lnem a staraly se o ovce, aby získaly vlnu. Pak večer zpracovávaly stejné materiály na tradičních dřevěných tkalcovských stavech.

Jasnější barevné kroje (Traje de Lavradeira) obvykle nosily mladší ženy, které doufaly, že na slavnosti zaujmou budoucího manžela tím, že předvedou svou zručnost, a tím i vhodnost pro domácí práce. Propracované šití mohlo také obsahovat kódovaná sdělení o věku, rodině a lokalitě nositelky.

Tmavší šaty tradičně nosily ženy zvané mordoma. Tyto ženy byly ve vesnici vybrány, aby organizovaly slavnosti a vybíraly prostředky na poutě. Tyto tmavší šaty se stávaly dívčiným svatebním šatem a často byly pohřbeny spolu s ní, když zemřela. Mohly se také nosit v období smutku nebo v době, kdy byl blízký člověk pryč, obvykle na moři.

Mně se moc líbily i hedvábné šátky, které jsem obdivovala na takto oblečených ženách. Ach, jak moc ráda bych zůstala a obdivovala všechny ty překrásné kroje, ale musím si jít pro svoje první razítko, protože moje pěší cesta začíná právě teď.

IGREJA DA MISERICÓRDIA

Tento kostel pocházející ze 16.století má úžasný interiér. Je obklopený modrobílými „azujelos“ a freskami. Je to opravdu moc krásný kostel a o to víc mě těší, že moje první razítko bude právě z tohoto úchvatného místa.

Naposledy se ještě procházím uličkami městečka a narážím na svou první žlutou šipku. Jsem nadšená! To ještě netuším, že na takovéto šipky budu narážet na každém rohu. Budou různých tvarů a najdu je na místech, kde bych je nikdy nečekala. Třeba na odpadkovém koši. 🙂

Než se vydám na cestu, ještě si procházím město. Byla by škoda jej tak rychle opustit. Uličky jsou tu přímo romantické. A vlastně i přes ně vede část Svatojakubské cesty.

KOPEC SANTA LUZIA

Míjím kopec Santa Luzia s obrovským kostelem. Je však skoro pravé poledne a upřímně jsem ráda, že svatojakubská cesta celý kopec pouze obejde. Ten je sice jen tři kilometry na sever od města. Jsem docela nahlodaná, že tam půjdu, ale vzhledem k tomu, že jsem netrénovala a je příšerné horko, tak tomuto pokušení odolávám.  Vím, že přicházím o překrásný panoramatický výhled na okolní přírodu. Ale znám svoje limity.

Jsem na konci města a mává na mne postarší pán. Křičí na mne: „Bueno Camino!“ Vykouzlí mi úsměv na tváři a já se vydávám na cestu z města. Cesta vede portugalským venkovem, lesem či polem, ale přišlo mi, že je tu poměrně hodně stoupání. Ale nějak mi to nevadí, protože vím, že za chvilku se budu moci ubytovat.

Ve vesničce Carreço celkem nic není, takže si kupujeme večeři pouze v malé samoobsluze. Výběr nic moc, ale to nám nevadí, protože když máte hlad, tak sníte všechno. 🙂

DEN 2. TRASA CARRECO – ANCORA (7,2 KM) – VILA PRAIA DE ANCORA (2,6 KM) – MOLEDO (4,7 KM) – CAMINHA (3,9 KM)

Celkem trasa: cca 18,4 km (5,21 hod)

Vstáváme brzy ráno (kolem 7 hodiny), abychom co nejvíce cesty ušli bez horka. Cesta opět vede lesními stezkami, polem, kolem neobydlených domů, mezi zahradami či podél řeky. Docela mě to baví, i když je velké horko. Přijde mi to všechno takové malebné a lahodící oku. Někdy si říkám, že je to až nekonečné. 🙂

Někde v kopcích potkávám paní Elzu, která tlačí kočárek. Je to fakt borka! Já mám problém sama se s sebou a při každém kopci se lituji a zároveň si nadávám,  proč jsem alespoň trochu netrénovala. Ale jak jsem taky mohla? Jednou bylo moc horko, podruhé zima nebo pršelo. Zkrátka furt něco. :-)))) A tato borka má dvojkočárek a v něm dvě děti. Usmívá se, prozpěvuje si, s každým se pozdraví a vůbec jí to nepřijde, že je to do kopce. A já tady s 6 kg na zádech vyšiluju! Jsem z ní dojatá a poprvé se mi do oči nalejou slzy. Zamysli se nad sebou Sylvo! 🙂

VILA PRAIA DE ANCORA

První zastávka je v bývalé rybářské vesnici Vila Praia de Ancora, která se změnila na populární plážové letovisko. Dávám si snídani. A to úžasnou kávu a Pastéis de nata. To jsou božské portugalské koláčky z listového těsta plněné žloutkovým krémem. Úplné nebe v puse!! Ty jsou pro Portugalsko stejně typické jako portské víno nebo tradiční modrobílé dlaždičky azulejos. Narazíte na ně doslova na každém rohu, od supermarketů až po nejvíce vyhlášené pekárny.

Od moře vane čerstvý vzduch. Mám moc ráda výhledy na moře a tady je tak nějak moc pěkně. Pobřeží je tu opravdu úchvatné. Uklidňuje mne a inspiruje. Sedám si na 5 minut na lavičku a jen tak pozoruji moře. Napadá mne: „Co kdybych se na stáří odstěhovala k moři. To by se mi moc líbilo. Nebo bych mohla pracovat od moře. To by bylo tak krásný.“ Snažím se vytěsnit hned druhou vlezlou myšlenku:“Kde by jsi na to ty blázne se svým přístupem k šetření vzala? 🙂“ Ne, dnes ne! Nenechám si přece zkazit náladu.

Když se procházím kolem turistů, kteří sem přijeli na dovolenou, tak jim docela závidím. Já se v tom horku táhnu s báglem a oni si tu můžou jen tak nerušeně odpočívat. Na druhou stranu, asi bych s nimi neměnila, protože se vsadím, že na konci našich dovolených budu mít víc zážitků než oni.

Cesta tu vede vesměs kolem moře. I když je velké horko, vane tu studený vítr, takže to může být docela zrádné. Dávejte si pozor, aby jste se nespálili, tak jako já! A to jsem se výjimečně mazala! 🙂 Po cestě potkávám hodně Čechů. Přijde mi to chvílemi, že je to České camino a ne Portugalské.

CAMINHA

Caminha je městečko, kde se rozloučím s Portugalskem. Jsem tu v neděli a všechno mají zavřeno. Jdu trošku za město, kde si kupuji něco ke snídani a večeři zároveň. Najdete tu  několik gotických a renesančních domů a zbytky opevnění.

Na internetu si čtu, že pláž láká surfaře. Tak to mám velkou radost. Ráno mám překročit hranice mezi Portugalskem a Španělskem po vodě. Ano, čtete správně. No. nebudu je samozřejmě přeplavávat, ale bude na mne čekat loď. Teda spíš loďka.

CESTA NA BŘEH ŠPANĚLSKA LODÍ

Na 8:30 portugalského času máme objednaný transfer. Ještě večer mi na Whatsapp přijde zpráva, že náš kapitán nás bude čekat u břehu. A taky varování, že u břehu bude konkurence, která nám bude tvrdit, že náš kapitán nepřijede! To to pěkně začíná, říkám si. 🙂

Odkaz, kde si můžete objednat loďku (bohužel v té době nejezdil trajekt): https://xacobeotransfer.com/en/home/

Moje první setkání s naší loďkou ve mne budí rozpaky. Za prvé, jak do ní vlezu, protože kapitán naší loďky Mario připlouvá ke břehu. Sundávám si alespoň batoh, ať nejsem za trapnou. Pamatuji si, že když jsem poprvé letěla do Asie, konkrétně do Thajska, měla jsem na sobě velkou krosnu a ta mne přitáhla přímo k zemi, když jsem vystupovala z podobné loďky. To se už nesmí opakovat! Jsem za suverénku, které i tak Mário raději podává ruku. Co mi však dělá větší starosti, je pozvolna se pohupující moře. Přeci nebudu zvracet! Zatínám zuby a místy i oči a za 7 minut jsme na druhém břehu. Tam je naštěstí molo.

Jsme na druhém břehu. Jsem ve Španělsku! Pozor ve Španělsku je o 1 hodinu víc! Mario mi dává do Credenciálu razítko a já vycházím vstříc dalšímu dobrodružství.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když jej budete sdílet nebo zanecháte nějaký milý komentář pod článkem.

Také bych vás chtěla pozvat, abyste se ke mně připojili na Instagramu a  Facebooku.

A NEZAPOMEŇTE SI PŘEČÍST DRUHÝ DÍL! 🙂