Teď už to můžu klidně říct a chce se mi to vyřvat do celého světa: „Moc mě to baví a užívám si to!„A bonus? Jsem už ve Španělsku! Bylo to docela rychlé. Během dvou dní jsem překročila, tedy vlastně přeplula hranice. Vím ale, že díky tomuto mému rozhodnutí budu mít čas na Porto. Přeci chcete číst na mém bloku článek o Portu? 🙂

GALÍCIE

Říká se, že Galície je úplně jiné Španělsko. Je to země opředená různými legendami a mýty. Místo, kde můžete obdivovat překrásnou krajinu, úchvatná ústí řek se spoustou ostrovů a ostrůvků. K tomu přidejte zdejší architekturu v podobě barokních a lidových staveb a v neposlední řadě jedinečnou gastronomii založenou na kvalitních surovinách (mořské plody – jsem v ráji!), doplněnou lahodnými víny. Celkový obrázek  je hotov a je prostě dokonalý! Co víc si přát, ne?

DEN 3. – TRASA CAMINHA – A GUARDA (5,2 KM) – OIA (13,4 KM)  – VILADESUSO (3,7 KM)

Celkem trasa: cca 24 km (7 hod)

Nejen, že jsem ve Španělsku, ale jsem hlavně v Galícii. Tady jsem nikdy nebyla. A jsem hned ze začátku překvapená. Nečekala jsem, že  mne tu čeká tolik kopců. A to opravdu nepřeháním. A hned druhá věc, která mne překvapila. Nikdo tu nemluví anglicky. Bože, jak já se tady domluvím, až se ztratím někde v lese. 🙂 Tentokrát jsem přípravu nepodcenila, mám stažené celé Portugalsko a Španělsko v mapách offline. 3 x překontrolováno, znám se totiž! 🙂

A budete se divit! Neztratila jsem se! Heč! 🙂 Jen jednou jsem sešla z cesty, protože mne zmátl jakýsi pán s batůžkem, když odbočil. Naopak potkala jsem po cestě jednu paní, která šla docela svižným krokem, ale pořád se ztrácela. I na místě, kde to bylo docela jasné, uhla blbě. Říkala jsem si, to jsem celá já! Kolikrát jsem jí chtěla říct, že jde špatně, ať se vykašle na mobil a řídí se raději šipkami, ale neuměla holt anglicky.  Celou dobu jsem si říkala, kam zas jde, vždyť jde zas špatně. Najednou jsem ji část cesty neviděla. Z nenadání se ale zase objevila. 🙂

A GUARDA

Toto přístavní město tu z velké části vybudovali emigranti, kteří se do Španělska vrátili z Portorika. Procházím se tu uličkami města a kochám se.

Z A Guardy vede cesta kolem moře. Potkávám tu mladý španělský pár. Mají takové malé baťůžky a pořád se fotí. Popojdou vždycky pár metrů a udělají si společné selfie. Vždycky po pár kilometrech mě odchytnou, abych je taky vyfotila. Říkám si:“ S takovou do toho Santiaga nikdy nedojdeme! 🙂“

Tento úsek trasy je velmi příjemný. Je horko, ale vane studený vítr. Takže se jde vlastně velmi příjemně.

Zastavuji na oběd ve velmi příjemné kafeterii, kde si dávám svoje milované kalamáry.

Kdesi v kopci se potkávám poprvé s Američankou Emily a dáváme se do řeči. Povídáme si o tom, jaké je to na jiných trasách Svatojakubské cesty. Docela jsme se nasmály, i když chvílemi jsem se vedle ní cítila trapně, že jí nestačím. Myslím tím, že nedokážu jít rychle a ještě u toho mluvit. 🙂

OIA

Na mostě se potkávám s rodinou a Emily mne opouští. A protože ani jim nestačím v rychlé chůzi, jdu zase sama. Procházím oblastí, která byla v minulosti pustá oblast vyhlášená silnými větry.

Oia je taková roztomilá přímořská vesnice s několika restauracemi s vyčnívajícím kostelem Mosteiro de Santa María de Oia. Začíná být však horko a zbytek cesty jdu vesměs na slunci. A docela se spálím. A přísahám, zase jsem se namazala. 🙂

DEN 4. TRASA VILADESUSO – MOUGAS  (2,7 KM) – BAIONA (11 KM) – SARABIS (3,2 KM) – A RAMALLOSA (1,8 KM) – PLAYA AMERICA

Celkem trasa: 21 Km (6,25 hod)

Opět vstáváme brzo ráno a procházka vede kolem rozbouřeného moře. Cesta je zahalená v mlze, což dodává cestě takovou moc hezkou magičnost.

Moc mne baví jít takto podél moře. Vane odtud studený vítr, což mi vůbec nevadí. Alespoň mi není horko.

Na snídani zastavujeme v kempu. A na koho tu narazíme? Na Emily. 🙂 Ta mi vypráví jaká tu byla noc. Má s sebou vlastní stan. Ten den bylo docela větrno, takže spaní ve stanu nebylo nic moc. A že večer nebyl na záchodech toaletní papír. Šla to nahlásit a paní jí řekla: „To je v pohodě, já to zítra doplním!“  Nahlas se směji. To je fakt vtipné. 🙂 To ještě netuším, co se stane mně. Já si mezitím objednávám ke snídani sandvič, a když mi přinesou jen opražený chleba, jsem z toho docela v rozpacích. To jsem nečekala. Hold každý máme jinou představu o tom, jak vypadá sendvič. 🙂 Po chvíli nám ještě přinesou džem. Tak aspoň tak. :-)))

Předtím než opustíte pobřeží, cesta se začne zvedat okolo Mt Boredo. Prvně jsem si říkala.“Bože zas kopec! 🙂“ Ale nebylo to zas tak strašné. Naopak mi přišlo, že to byla velmi příjemná cesta lesíkem a výhled byl úžasný.

Část cesty ovšem vede několik kilometrů po cyklostezce. Je to takové nepříjemné, když kolem pořád vás jezdí auta, ale dá se to vydržet.

BAIONA

O Baione se říká, že je to  nejmenší a nejjižnější položené město Galicie. V minulosti se zdejší obyvatelé živili rybolovem. Jen takové blbé načasování příchodu. Je 12 hodin a restaurace otvírají až v 13 hod. Respektive můžete si tam sednout a dát si třeba skleničku, ale jídlo vám dřív nedonesou. S tím raději počítejte při načasování trasy, abyste nebyli hladní. Nebo si prostě něco koupíte v obchodu.

KOLUMBOVA LOĎ PINTA

Zajímavostí tohoto města je, že se zde jako první na celém starém kontinentu dozvěděli o objevení Nového světa. Nikdy jsem ve škole nechápala, proč se tak lpělo na datumech.  K čemu to je? Není to jedno? 🙂 Nicméně si pamatuji dva, a to i kdyby jste mne vzbudili o půlnoci. A to datum, kdy byla založena Karlova univerzita (1348) a rok, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku (1492). A taky si pamatuji názvy lodí, s kterými ji objevil – Niňa, Pinta a Santa Maria.

Kolumbus uskutečnil celkem ve službách katolických králů Španělska čtyři plavby přes Atlantský oceán. Pinta byla třetí lodí první výpravy, kterou Kolumbus vedl. Velitelem Pinty byl Martin Alonso Pinzon. Ze začátku měla loď problémy a tak musela zastavit v Las Palmas na Kanárských ostrovech, kde závadu odstranili. A myslíte si, že to byl Kolumbus, kdo první zahlédl zemi? Ne, ne. Byl to námořník, který měl ráno hlídku. Později se Pinta oddělila od ostatích dvou lodí a připojila se až po ztroskotání Santa Marie. Po příjezdu zpět zaslal Pinzon dopisy Ferninandovi a Isabele, kde žádal o audienci, která mu byla odepřena. Nemocný Pinzon se vrátil domů, kde brzy zemřel, takže další osudy lodi nebyly zdokumentovány. Avšak pro naprosto výjimečný význam v dějinách byla postavena její replika. A právě tuto  repliku najdete v přístavu městečka Baiona.  Návštěvu této lodi si nenechte ujít, protože je to fakt zážitek. Žasla jsem, jak malá loď je to.

A RAMALLOSA

Je horko a já se pomalými kroky blížím k Ramallose. Jdu podél pobřeží a vychutnávám si atmosféru přímořských měst. Ramallosa je městečko, které je známé pro svůj středověký most. Vedle je další most a tak si můžete vybrat. Já jsem zvolila ten moderní, abych si ten starý mohla vyfotit.

PRAIA DE AMERICA 

Neubytováváme se ovšem v Ramallose, ale kousek mimo trasu a to v plážovém letovisku Praia de America. Je tu nejznámější galijská pláž, kterou pokrývá jemný a čistý písek. Musím říct, že moře na mé nohy po celodenní tůře je úplným balzámem. Nejdříve jsem byla na sebe naštvaná, že jsem zvolila hotel mimo trasu, ale nakonec se to ukázalo, jako dobrý nápad.

DEN 5. PLAYA AMERIA – PRIEGUE  (6,3 KM) – SARIÁNS (1 KM) – CORUXO  (4 KM) – COMESANA (2,6 KM) – MATAMÁ (1,5 KM) – VIGO (6,1 KM)

Celkem trasa:  18,4 Km (5,34 hod)

Další den vstáváme jako vždycky brzy ráno. Je to taková zvlněná etapu po malých silnicích a vede malebnou lesní cestou. Kdesi v kopcích zase narážím na Emily. Nebo jinak, Emily mne dožene na konci kopce. Smějeme se, že je to takový malý „stalker“. Cestou se hodně spolu nasmějeme. Říká se, že lidé na které na Caminu narazíte, by vám měli někoho ve svém životě připomínat. Já si myslím, že to nebyla náhoda, že jsme na sebe narazily. Pořád jsem přemýšlela, co nebo koho mi měla připomenout. Došla jsem na to až doma, když zazněla písnička od Mirai „Když nemůžeš, tak přidej„. Prostě to nevzdávat, i když vás čeká ne zrovna lehký kopec, bolí vás nohy a vám se nechce. A tak by asi mělo být i v životě. Zkrátka se nevzdávat. Ve Vigu Emily vidím naposledy. Z jejího Instagramu se následně dozvídám, že trošku zrychlila a do Santiaga dojde o den dřív. A kdo je tedy potom „stalker“?

Na celé cestě najdete spoustu různých šipek. Jsem mnohdy překvapená, na jakém místě se nachází. Tak si šipky fotím a myslím, že jich mám plnou sbírku.

VIGO

Vigo se rozkládá na mírně svažitých kopcích a  camino obchází předměstí města. Je to největší rybářský přístav ve Španělsku. V podstatě možnost jej poznat mám až tehdy, když se vracím ze Santiaga autobusem. Autobus projíždí centrem města, ale i kolem přístavu a teprve tady si člověk uvědomí, jak je kopcovité. Vigo je rovněž proslulé svou galicijskou kuchyní založenou na čerstvých místních rybách.Když jdeme na večeři, jdeme pořád z kopce. Už určitě víte, co si o kopcích myslím. 🙂 Z večeře se vracíme jinými ulicemi a k našemu překvapení zjistíme, že je tu ulice, v jejímž prostředku se nachází jezdící posuvný pás. Takový, který najdete třeba na letišti. Nebudu lhát, hned jsem ho využila. 🙂

6 DEN – TRASA: VIGO – CHAPELA – COTO DA FENTEIRA – REDONDELLA

Celkem trasa: 15,7 km (5 hod)

Tento den mne čeká jen taková krátká trasa. Cesta vede malebnou lesní krajinu před tím, než se vstoupíte do Redondelly.

Kochám se tu výhledy na domečky u moře. Bože tady je tak krásně! Na snídani se zastavuji v malé kavárničce na kopci. S kopci jsem už naprosto smířená, prostě se jinak do Santiaga nedostanu. 🙂 Ale i takový kopec může mít svou výhodu, je tu krásný výhled. A to se vyplatí.

REDONDELA

Redondela je nádherné město známé svými dvěma viadukty z 19. století. Je to především místo, kde se Centrální Camino spojí s Pobřežním Caminem. Takže najednou narazíte na více poutníků a těch se až do konce vaší cesty nezbavíte. Najednou jako kdyby jste přišli o svůj klid. Začnete pořád někoho potkávat. Zjistíte, že spousta lidí jde volným tempem, ale naopak někteří jdou velmi rychle, jako by běželi o život. A zjistíte, že někdo je vám sympatický od pohledu a že se s ním bavit chcete a někdo vás ignoruje a neusmívá se, protože třeba bojuje s vlastní fyzičkou nebo je morous od přírody. S takovým člověkem se určitě bavit nechcete.

STAVBY HÓRREO

Ve Španělsku budete celou dobu narážet na takové malé domečky na vysokých nohách, které neodmyslitelně patří do severního Španělska tedy i do Galície. Říká se jim HÓRREO. Jsou různých velikostí a z různých materiálů – kamenné, dřevěné či z cihel. Snad u každého staršího domu se jedna taková stavba nachází. A k čemu slouží? Většinou ke skladování obilí, šrotu pro slepice a tak podobně. Byla to taková obrana proti myším, aby nemohly vylézt nahoru. Dalším důvodem je vlhké podnebí Atlantického oceánu. To donutilo zemědělce vymýšlet způsoby, jak ochránit vypěstované obilí před vlhkem.

DEN 7. TRASA: REDONDELLA – CESANTES (3 KM) – ARCADE (3,7 KM)  – PONTAVEDRA (12,8 KM)

Celkem trasa: 20 km (6,13 hod)

Na této trase, která vede vesměs lesní krajinou, potkávám už spoustu poutníků. Jde se mi v podstatě dobře, protože tu nesvítí tak sluníčko.

ARCADE

Arcade je starobylé město ležící trochu dál od moře v místě, kde se řeka Río Lérez začíná rozšiřovat a vlévat do zátoky. Podle místní pověsti tu první osadu založil jeden z řeckých hrdinů vracejících se z Trojské války.

MOST PONTE SAMPAIO

Na tomto místě se odehrála bitva u mostu Ponte Sampaio, v níž zvítězili Španělé a donutili Francouze k ústupu.

Následně budete pokračovat po cestách kolem vinic nebo vinicemi budete přímo procházet.

Narážím tu na místa, kde je spousta vzkazů, mušlí, ale také fotek. Uvědomuji si tu, že tuto cestu projde ročně tisíce lidí. Přemýšlím, co to bylo za lidi, kteří tu zanechali vzkaz. Co je vedlo k této cestě?  Jaké jsou jejich životní příběhy?

PONTAVEDRA

Podle legendy město Pontevedra založil Teucro po svém příchodu na tyto břehy po trojské válce. Jako pocta této legendě bylo po něm pojmenováno náměstí Plaza del Teucro, jedno z nejhonosnějších náměstí v Pontevedře. Dnes se na něm dochovala část šlechtických domů, které ho obklopovaly v 17. a 18. století.

Staré město je typicky galijské, protkané dlážděnými uličkami, malými náměstíčky se žulovými božími mukami, s podloubími, s balkony plnými květin a výbornými bary. Já jsem tady pila opravdu boží červené víno. Pěkné historické centrum zona monumental tvoří klidné dlážděné uličky.

RAVACHOL

Na náměstí Plaza de la Peregrina se nachází socha mluvícího papouška Ravachola, který se stal maskotem Pontavedry. Patřil lékárníkovi Donu Perfektovy z místní lékárny.  Tento papoušek se stal pro svou povahu velmi oblíbeným a milovaným mezi návštěvníky tradiční lékárny. Upozorňoval Dona Perfecta, když někdo přišel do podniku, a nedovolil nikomu opustit lékárnu bez zaplacení.

Postupně si získal náklonnost obyvatel Pontevedry natolik, že když během karnevalu zemřel, byl uspořádán mohutný pohřeb. Proto se pohřeb této slavné postavy  každoročně obnovuje při slavnostech. Socha se nachází v místě, kde se nacházela slavná lékárna.

8. DEN TRASA: PONTAVEDRA – SAN AMARO (8,9 KM) – A PORTELA (O,3 KM) – VALBÓN (2,2 KM)- BRIALLOS (5 KM) – TIVO (2 KM) – CALDAS DE REIS (1,8 KM)

Celkem trasa: 21 km (6,27 h)

Jedná se o nádhernou etapu po malých silnicích. Narazíte tu na krásné kachličky na zdech domů, které vám připomenou, že jdete cestu do Santiaga.

Půjdete i klidnými lesy a s jedním hlavním stoupáním do San Amaro.

Budete ale i opět procházet kolem vinic. To mě fakt baví.

CALDAS DE REIS

Caldas De Reis je termální lázeňské město na soutoku řek Umia a Barmana. Římané ho znali jako Aquis Celenis. Žila zde královna Dona Urraca, která zde porodila svého syna (krále Alfonsa II.), a díky těmto královským vazbám se k názvu přidalo Ŕeis.

DEN 9. TRASA: CALDAS DE REIS – CARRACEDO (5,4 KM) – O PINO (4,2 KM) – SAN MIGUEL DE VALGA (2,4 KM) – INVESTA/PONTECESURES (3,5 KM) – PADRÓN (2,4 KM)

Celkem trasa: 19,7 km (5,56 hod)

Jedná se o příjemnou etapu po malých silnicích a lesních cestách údolími, která vede podél řeky Sar do historického města Padrón, úzce spojeného se sv. Jakubem.

PADRÓN

Padrón je pojmenován podle římského kamene „pedron“ pod oltářem kostela Igrexa de Santiago. Podle legendy právě o tento kámen zakotvila loď s tělem svatého Jakuba a jeho učedníků. Máme však smůlu, kostel je zavřený. V sezóně nezapomeňte ochutnat proslulé papriky Padrón. My je sice ochutnali na jiném místě a bylo to jako ruská ruleta. Kdo z nás si vytáhne tu pálivou. Jsou výborné, ale děsně pálivé. Aby vám neuhořel jazyk, doporučuji ochutnávat raději ty menší pořádně spálené. Ale ani to není záruka.

Je to tiché místo. I když jsme sem dorazili zrovna v době, kdy se tu konaly trhy. Bylo tu opravdu rušno, ale nedá se tomu odolat, tak usedáme a dáváme si místní speciality. Snažím se nepřejídat. Ono se docela špatně jde s plným žaludkem. 🙂 Tentokrát jsem bydlení vybrala přímo na vlakovém nádraží. Jsem blázen! 🙂 Vůbec jsem si toho nevšimla. Jednak je to pěkně daleko od centra, mimo svatojakubskou trasu a pod okny nám jezdí vlaky. Hotel se jmenuje Rosalia podle spisovatelky Rosalie, která tu má i svoje muzeum. Tak aspoň tak. 🙂

10. DEN TRASA: PADRÓN – A ESCRAVITUDE (5,9 KM) – A PICARANA(3,3 KM)  – FARAMELLO (1,1 KM) – TEO (0,5 KM) – RÚA DE FRANCOS (0,9 KM) – O MILLADOIRO (5,8 KM) – SANTIAGO (7,4 KM)

Celkem trasa: 26,5 km (7,31 hod)

Zbývají mi finální kilometry. Není to moc relaxační část, ale prochází mezi vesnicemi a lesy. Vesměs celou dobu vede do kopce, což pro mne není novinka. Ale tady to tak nějak vnímáte více méně intenzivněji, protože jsou to poslední kilometry do cíle.

CHCI BÝT VE FLOW!

Vykračuji si s dobrou náladou do nového dne. Zjistila jsem, že pokud si to takto v hlavě nastavím už od rána, tento pocit mne bude doprovází celý den. A nejenom tento den, ale každý den během celé trasy. To je další věc, kterou bych si ráda z cesty odnesla. Nejenom, že se chci cítit šťastná, ale chci vstávat s dobrou náladou. Nechci už zažívat stresy, co mne zase během dne čekají z práce. Chci být zkrátka v pohodě. A když tu řeknu moderním jazykem dnešní doby – CHCI BÝT VE FLOW!

Počasí je po celou dobu krásné, ale dnes mi přijde jakési horko. Přijde mi to nekonečné. Hodně musím jít i po asfaltu a to mne nějak nebaví. Obecně mě nebaví jít po kraji silnice, když kolem vás jezdí auta. Přijde mi každý kilometr nekonečný, jako kdybych se vzdalovala a ne blížila ke konci.

Je mi hezky, unaveně a zároveň i smutno. Smutno, že moje putování za chvilku skončí. A co potom? Mám opravdu smíšené pocity, které se mi honí hlavou. Už nejsem sama. Kolem mne je spousta poutníků z celého světa. Hodně jich je veselých a to mi zase zvedá náladu. Všichni víme, že dnes to zkrátka dojdeme. Musíme! Přeci to před cílem nevzdáme?! 🙂

Přicházím na místo, kde jsou dva patníky a každý ukazuje jinam. Přiznám se, že mne to zmátlo. Stojí tu však vysmátá skupinka mladých lidí a křičí na mne: „Tudy! Tudy je to kratší!“ Poslouchám je, ale přeci jenom si cestu ověřuji v mapách, abych šla opravdu správně. Další kilometry navíc bych už asi nezvládla.

Po chvíli se dostávám do městské části a moje kroky směřují už k jedinému cíli. Ke katedrále! Bože, jak já se těším! Vynechávám oběd a jsem rozhodnuta to dojít bez přestávky. Poslední tři kilometry mi přijdou nekonečné a kupuji si studenou vodu. Nejraději bych skočila někde do bazénu! Stříknu si ji do obličeje a paní v obchodě se směje. Něco mi řekne španělsky, ale já jí vůbec nerozumím. Usmějeme se na sebe, ona mi popřeje šťastnou cestu a začínám zrychlovat krok.

SANTIAGO DE COMPOSTELA

Potkávám starší pár z Nového Zélandu a vyprávíme si. Ti jdou pouze 100 km a kufry si nechávají vozit. Koneckonců tuto službu, kdy vám odvezou kufr nebo krosnu z místa na místo, využívá hodně starších poutníků. A já to chápu. Když se sem vláčíte přes celou zeměkouli, tak potřebujete více věcí. Já se naučila cestovat nalehko až nedávno, takže mám pro 100 kg kufr pochopení. 🙂 Vytahuji mobil, protože jsem nějak ztratila pojem o čase, ale taky o místě, kde bych mohla být. To se mi stává v situacích, když vím, že ten druhý mne vede. Žádnou šipku nevidím. Mraky turistů a žádná šipka. Jsem zmatená! „Nepanikař! Jsme tady! Zvedni oči! Je před námi!“ říká mi Steven. Ano, je před námi. Vidím věže katedrály.

Prodírám se davy lidí. Nepřijdou mi jako poutníci, ale spíše jako turisté. Nevím, proč tak uvažuji, ale přijde mi to tak. Po mnoha dnech relativně v klidu a  v přírodě, je to najednou pro mne takový zvláštní pocit. Řekla bych až šok! Takové setkání s realitou! Jsem zpět v civilizaci.

KATEDRÁLA

„A jsem tady! To je ta slavná katedrála!“ říkám nahlas. Nějak najednou nechci, aby to skončilo. Jsem vděčná, že jsem cestu přežila, nezranila se a naopak mne nějak přestala bolet záda. A taky jsem vděčná za chvilky, kdy jsem nemusela jít do práce, nikam spěchat a užívat si přítomné okamžiky. A jak jsem tak dojatá a stojím před katedrálou, chce se mi najednou brečet. Je vůbec brečet dovoleno? Není to trapné! Věřte mi, že není!

NÁMĚSTÍ RADOSTI

Stojím na náměstí Praza do Obradoiro a jsem plná emocí. Lidé se tu objímají, skáčou, jen tak leží, tancují, fotí si nohy, sebe nebo se fotí celé skupinky. A tolik radosti je všude. Každý je tu šťastný. Šťastný, že došel, že potkal poutníky, které potkal na cestě a najednou se tady s nimi zase setkal.

A V ČEM SPOČÍVÁ TAJEMSTVÍ ŽIVOTA? V  PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU! TO JE TO KOUZLO!

Celou dobu jsem měla jediný cíl. Dojít do Santiaga! A ten jsem teď splnila. Co mi však uniklo a uvědomila jsem si až tady, že je důležité mít sice své sny, nehonit se jen za cílem, ale také si umět užívat přítomný okamžik. Stojím tu a jen tak pozoruji lidi kolem sebe, kteří jsou mega šťastní a já jsem taky! Jsem šťastná, že jsem uskutečnila tuto cestu. Ale co teď? 🙂

POUTNICKÁ PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ

(PILGRIM’S RECEPTION OFFICE) 

Poutnická přijímací kancelář je otevřena denně od 9 do 19 hodin. Úřad provozuje katedrální kostel arcidiecéze Santiago de Compostela. Nevím, kdy je lepší sem přijít, ale já jsem tady byla po 13 hodině, tedy ve Španělsku v době oběda. Nejprve si jdu vítězoslavně vyzvednout svůj diplom! Dříve tady prý stávaly fronty, ale nyní tu od covidu zlepšily systém. Na každém novém credenciálu máte dnes QR kód, který si naskenujete telefonem a tím se dostanete na poutnické stránky, kde provedete registraci. Na základě této registrace dostanete číslo s QR kodem, které vám přijde SMS nebo emailem. Mně třeba na email nic nepřišlo. Tímto QR kódem se budete identifikovat. Hned u vstupu dostanete pořadové číslo, jako když jste třeba na poště. Mám štěstí, přede mnou je jen jedno číslo, v podstatě hned jdu na řadu. To jsem ani nečekala. Mám pořadové číslo 493.

Chce se mi smát a chvílemi jsem i zoufalá. Kolem slyším samou angličtinu, ale jen ten můj pán mluví španělsky. Vůbec mu nerozumím. Pořád se mne na něco ptá a já nevím na co. Tak ráda bych věděla, co mi chce sdělit, ale on ve svém monologu pokračuje dál. Za chvíli dostávám závěrečné razítko katedrály v Santiagu a pán mi tiskne nejen Compostelu, tedy diplom, ale rovněž Certifikát o ušlé vzdálenosti.

Ušla jsem kolem 200 km, nepočítám ty kilometry, co jsem nachodila po městech a vesničkách. To není hodně, ale taky ne málo. Je to jako kdybych šla z Prahy do Brna. 🙂 Uvědomuji si tak, že jsem něco zvládla a mám z toho opravdu velkou radost.

POUTNICKÉ MUZEUM ANEB, KDO TO BYL SVATÝ JAKUB?

Druhý den procházím historickým centrem města. Cítím se bez batohu nějak lehká. 🙂 Nechci rušit tento moment, apropo? Víte, kdo to byl vlastně svatý Jakub? Jako správný poutník byste to určitě měli vědět, když už jdete cestu, která po něm nese název. Doporučuji vám se zastavit v Poutnickém muzeu, kde se o Jakubovi a o poutnických cestách dozvíte hodně.

Podle legendy apoštol Jakub působil spolu se svými učedníky na Pyrenejském poloostrově. Po nějaké době se vrátil do Jeruzaléma, kde umřel jako první Kristův apoštol mučednickou smrtí. Jeho ostatky byly odneseny a naloženy na loďku, aby nebyly zneuctěny. Andělé vedli loďku celým Středozemním mořem a vlny vyplavily loďku na španělském pobřeží v přístavu, kde leží dnešní Padrón. Jeho tělo bylo zase naopak přeneseno na místo, kde je dnešní Santiago de Compostela. Na tomto místě opravdu objevili archeologové prostou stavbu s hrobem.

V páté knize Kodexu Calixtinus, vůbec prvním „Průvodci pro poutníky“ napsaném ve 12. století o poutníkovi Františkovi, se píše o prodeji mušlí poutníkům před katedrálou v Santiagu. Existuje mnoho legend o tom, jak se mušle stala symbolem svatého Jakuba. Jedna z nich říká, že když se loď s jeho umučeným tělem blížila ke Galicii, zastihla ho bouře a on byl vyplaven přes palubu, aby byl nalezen na pláži pokryté mušlemi hřebenatek. Předpokládá se také, že poutníci používali mušle jako naběračku na jídlo a vodu.

HROB S OSTATKY SVATÉHO JAKUBA V KATEDRÁLE

Pokud budete na Svatojakubské pouti, tak byste neměli vynechat návštěva hrobu s ostatky, tedy v podstatě toho, proč tradiční Camino vzniklo. Tedy pouť k ostatkům svatého Jakuba.

U hrobu sv. Jakuba se nesmí fotit. Všichni však tento zákaz tady porušují a já jsem jedna z nich.

Každý poutník po příchodu do Santiaga přichází obejmout sochu svatého Jakuba a poklonit se jeho ostatkům uloženým pod hlavním oltářem v katedrále. A přitom prosí o jeho přímluvu do svého života.

MŠE

Každý den je v Santiagu mše. Postupně se kaple zaplňuje a je tu spousta lidí – poutníků i turistů. Na začátku mše se vyjmenovávají národnosti a počty poutníků, kteří do Santiaga přišli předchozího dne. Pak přichází na řadu samotná mše ve španělském jazyce.

„Botafumeiro“ je kadidelnice plná uhlí a kadidla, kterou obsluhuje osm mužů zvaných „tiraboleiros“, kteří tahají za provazy, 17x se zhoupnou a roznášejí kadidlo po celé katedrále. Používá se při zvláštních příležitostech nebo na požádání. Tato tradice prý vynikla proto, protože z příchozích poutníků šla taková nevábná vůně, když celé dny cestovali.

OMEGA A ALFA 

Všimněte si nenápadného kruhu na fasádě katedrály s vyobrazením řeckých symbolů. Symbol alfa znamená začátek a omega konec. Když se však podíváte na tyto symboly,  tak zjistíte, že jsou v opačném pořadí. Omega a alfa symbolizují místo, kde něco starého končí a nové začíná. ♥

V Santiagu de Compostela jsem strávila 3 dny a každý den jsem se šla podívat ke katedrále. Stála jsem tam v podloubí a pozorovala přicházející poutníky. A pokaždé jsem byla dojatá. Ten pocit se nedá popsat, ten se opravdu musí zažít.

Pozorovala jsem je a tipovala si, odkud asi přišli. Všichni jsme šli jednu cestu, ale každý má to své Camino originální. Je to až fascinující! Každý jsme něco jiného prožili a šli jsme třeba i jinou trasu. Jsem moc vděčná, že jsem mohla potkat lidi z celého světa a zažít neplánovaná setkání.

Nebudu vám ale lhát, pro mne velkým zážitkem bylo i to, že jsem mohla jít většinu cesty sama. Sama s sebou a se svými myšlenkami. To je myslím největším bohatstvím této celé cesty! Naučit se chápat a rozumět sám sobě! Přestat lpět na tom, co si myslí ostatní. Je to opravdu hluboký, nezapomenutelný a řekla bych i dech beroucí zážitek, který by si každý měl aspoň jednou za život dopřát. A upřímně to přeji každému! ♥

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když jej budete sdílet nebo zanecháte nějaký milý komentář pod článkem.

Také bych vás chtěla pozvat, abyste se ke mně připojili na Instagramu a  Facebooku.